42. kapitola: Odhalení

Zpráva o náhlém zhoršení stavu Albuse Dumbledorea zastihla Severuse v ten nejméně vhodný okamžik. Ale když se to vzalo kolem a kolem, vlastně se mu nesmírně ulevilo, když získal relevantní výmluvu, proč opustit hotelový pokoj ještě před hlavním dějstvím.
Barty Crouch, po společné sprše příjemně rozehřátý a napjatý z očekávání následující scény, se neúspěšně pokoušel potlačit vzrušení a zakrýt nelibost. Nakonec zalezl zpátky do sprchy a pustil na sebe ledovou vodu.
Ten chlap v některých oblastech až neslušně vynikal, jeho sebevědomí bylo opodstatněné, jenomže právě to v Severusovi prohlubovalo pocit hanby a znechucení. Crouchova zručnost v kombinaci s protřelostí a nestydatou troufalostí v něm probouzela chtíč, prachsprostý a primitivní, ten, který celý život nechával spát za zamčenými dveřmi, protože jím opovrhoval, protože se ho v jistém smyslu štítil a protože věděl, že připravuje o zdravý rozum a nutí vás do věcí, po nichž následuje morální kocovina.
Když si na ulici odmávl taxi a nastoupil, v jeho náprsní kapse zazvonil telefon. Už samotný vyzváněcí tón mu prozradil, že volá Hermiona. Popravdě to byl poslední člověk na světě, se kterým chtěl mluvit jen pár minut potom, co se nechal pod proudem horké vody osahávat Riddleovým PA. Nakonec ale hovor přijal.
Bez jakékoli omáčky mu sdělila, že dostala do péče jeho matku. Prý upadla na schodech, zlomila si nohu v krčku, naštípla pánev a způsobila frakturu lebky s následkem subdurálního krvácení. Operovat ji budou za hodinu.
„Kdo ji bude operovat?“
„Krček McGonagallová, hlavu Davies. Je to tak v pořádku?“
„Changová nemůže?“
„Bohužel. Jde s Diggorym do divadla.“
„Kdo povede anestézii?“
„Zabini.“
„Dobře. Díky, Hermiono.“
„Mám jí něco vzkázat?“
„Že je v těch nejlepších rukou.“
Ta odpověď ji zarazila.
„To je všechno?“
„Všechno,“ potvrdil stroze.
„Tak jo. Takže nepřijedeš?“
„Ne, nepřijedu.“
„Jasně, dobře. Poslyš, budeš večer doma? Dala bych si pikantní klobásu.“
„To bylo innuendo?“
„Proboha ne!“ zasmála se hlasitě. „Opravdu mám chuť na něco uzeného a pálivého. Čím víc chilli, tím líp. Mohla bych se cestou z práce zastavit v tom bistru u podzemky.“
„Hm... Ještě nevím, kdy se vrátím.“
„Máš toho dneska hodně?“
„Nejsem v práci,“ přiznal a na chvíli se odmlčel. Hermiona také nic neříkala. Trpělivě čekala, jestli bude chtít pokračovat. „Jedu k Albusovi. Požádal mě o to.“
„Jistě, samozřejmě,“ dovtípila se a tón jejího hlasu byl najednou mnohem méně zklamaný a mnohem více konejšivý. „Zvládneš to?“
„Budu muset. Dal jsem mu své slovo.“
„Kdybys chtěl vyzvednout, až skončíš, pošli mi adresu. Jedeš tam autem?“
„Ne. Vzal jsem si drožku. Nevím, jestli se pak někde nezliju jako dobytek.“
„Severusi, drž se. Budu na tebe myslet... Musím končit. Přivezli nám autonehodu.“
Dřív, než stihl zareagovat, zavěsila.
Taxikář zajel k mohutné, umělecky kované bráně a zastavil.
„10 liber, 50 pencí.“
Severus mu do nastavené dlaně vtisknul tři složené bankovky, mávnutím naznačil, že zbytek si může nechat, a vystoupil.

Dumbledoreovo sídlo na okraji města bylo vystavěno v secesním stylu, obklopovala ho malá francouzská zahrada s mramorovou fontánou a bílým, dřevěným altánkem. V průčelí hlavního vchodu stály po obou stranách obrovské květináče s tamaryšky.
Snape vztáhl ruku ke staromódnímu nástěnnému zvonku a chystal se vzít za provázek, když se dveře otevřely a dovnitř ho pustil Kingsley Shacklebolt.
„Čekal jsem kněze, čekal jsem skupinu irských tanečníků, George Michaela v kožených kalhotách, Iana McKellena v buřince a Seana Conneryho ve slavnostním kiltu, ale že si ke smrtelné posteli pozve právníka, to mi skutečně vyrazilo dech. Nic ve zlém, Kingsley. Rád vás vidím.“
Shacklebolt se zasmál a potřásl mu rukou.
„Já naproti tomu dokonale chápu, proč tu chtěl mít právě vás.“
„Seznámil vás se svým úmyslem?“
„Ano. Albus mi v tomto směru absolutně důvěřuje, čehož si velmi vážím. Prosím.“
Zavedl ho po točitém schodišti do prvního patra, kde zaťukal na jedny z mnoha dveří a po vyzvání vešel dál. Snape ho opatrným krokem následoval.
Albus Dumbledore by se na masivním, umně vyřezávaném mahagonovém loži ztrácel, kdyby na sobě ovšem neměl fuchsiově růžové saténové pyžamo, na krku motýlka a na nohou, vyčuhujících z příliš krátké přikrývky, tlusté vlněné ponožky s bambulkami. Přes neoddiskutovatelně zoufalý stav, v němž se nacházela jeho tělesná schránka a o němž svědčil zejména obličej připomínající lebku potaženou kůží, dokázal ze své poslední hodinky udělat grotesku.
Severus ignoroval židli, kterou mu Kingsley přisunul, zůstal u postele stát a zkontroloval dávkování morfia v infuzéru.
„Jste na maximální bezpečné dávce.“
„Ano. Proto jsi tady.“
„Stihl jste vyřídit všechno, co jste potřeboval?“
„Vše, o čem jsem přesvědčený, že je důležité.“
„Rozloučil jste se s bratrem?“
Severus tu otázku záměrně vypálil bez jakéhokoli náznaku slitování. V tomhle ohledu ho nehodlal šetřit. Poslední dva měsíce se snažil Albuse přimět, aby Aberforthovi zavolal. Ať už se mezi nimi odehrálo cokoli, Aberforth si zasloužil dostat příležitost mu odpustit.
„Rozloučili jsme se už dávno. Smrtí Ariany jsem přestal být jeho bratrem. A od tebe není hezké, že mi takové věci připomínáš zrovna teď. Copak v sobě nemáš kousek citu?“
„Kdybych v sobě neměl cit, tak tu nestojím. Mimochodem, od vás to sedí. Vy si za chvíli v klidu odplujete na druhý břeh, zatímco já odsud odejdu s vědomím, že jsem porušil Hippokratovu přísahu, a budu dál plnit vaše přání.“
„Nebude to tvoje poprvé, Severusi,“ pronesl Dumbledore stejně nemilosrdně.
„Jestli se mě snažíte vyprovokovat, abych do vás tu injekci vrazil s pocitem jakési satisfakce, tak s tím přestaňte. Dal jsem vám svůj slib a hodlám ho dodržet bez ohledu na to, co k vám cítím.“
„Toho si vážím.“
„Kingsley?“ obrátil se Severus na tiše přihlížejícího muže. „Měl byste odejít.“
Shacklebolt kývl na srozuměnou a s vědomím toho, že k Dumbledoreovi promlouvá naposledy, se mu zadíval hluboko do očí.
„Bylo mi ctí pro vás pracovat, Albusi. Naše setkání mi budou chybět.“
„Jste jeden z mála advokátů, o kterých si myslím, že mají duši,“ odvětil Albus. „Jsem rád, že jste se rozhodl setrvat v naší nemocnici navzdory mé nepřítomnosti. Minerva ještě netuší, že má ve vás poklad nedozírné ceny.“
Jakmile za sebou Kingsley zavřel, Severus si natáhl rukavice, rozbalil novou stříkačku a nabral do ní roztok z malé průhledné ampulky. Zkušeným pohybem zbavil obsah vzduchových bublinek, posadil se na okraj postele, sundal ze stříkačky jehlu a její hrot vsunul do ventilu infúzní kanyly.
„Nějaká poslední slova?“
„Vím, že ti budu chybět, Severusi, ale nespěchej za mnou.“
„Nebojte, jsou i jiní lidé, se kterými se dá pít whisky a hrát billiard.“
Albus se chraptivě rozesmál a okamžitě přešel v drásavý kašel. Na spodním rtu mu přistála kapka krve.
„Připraven?“ zeptal se Snape. Levou rukou držel jeho suchou, horkou paži, pravou rukou svíral stříkačku.
„In omnia paratus,“ pronesl Dumbledore a s nadějí v očích k němu vzhlížel.
Nekonalo se žádné dojemné loučení, žádné další jitření emocí. Severus jen opětoval jeho upřený pohled a stlačil píst. Letální dávka opiátu pronikla do krevního řečiště a během sedmi vteřin doputovala do mozku.
Albus už nedokázal udržet víčka otevřená. Hluboký spánek se jej zmocňoval nezadržitelným tempem. Jeho jazyk ztěžknul, tělo zvláčnělo, dech ustával a srdce pozvolna zpomalovalo, až zůstalo stát.
Snape pustil bezvládnou paži, ověřil absenci pulsu na krční tepně a dlaní krátce spočinul na Dumbledoreově pokojné, nehybné tváři. Ještě stále byla horká. Vychladne odhadem za dvacet minut.
Podíval se na hodinky. 16:18. Potom vyňal stříkačku z kanyly, spolu s jehlou, prázdnou ampulkou a rukavicemi ji hodil do připraveného plastikového sáčku a ten si zastrčil do kapsy kalhot.
S tělem nijak nemanipuloval. Sebral se a bez ohlédnutí odešel pryč.
Dole v hale na něj čekal Kingsley, aby ho doprovodil do malého salónku a dal si s ním skleničku. Snape neodmítl. Slušelo se uctít památku zemřelého.
„Máte formulář úmrtního listu?“ obrátil se na Shacklebolta.
Ten zalovil ve svém černém kufříku a položil papír na barový stolek.
„Díky. Během pár minut to vyplním a půjdu. Vy pak můžete kontaktovat pohřební službu.“
„Samozřejmě.“
Kingsley ho chvíli pozoroval zpovzdálí a mlčky upíjel. Pak znovu promluvil.
„Až odejdete, vydám tiskovou zprávu, ve které informuji veřejnost, že doktor Dumbledore zemřel dnes v odpoledních hodinách po dlouhé nemoci, v přítomnosti úzkého kruhu přátel. O vaší roli osobního lékaře nepadne zmínka.“
Severus souhlasně broukl, zatímco se snažil udržet pero v třesoucích se prstech. Jeho mysl sice žádný stres ještě nezaznamenala, ale tělo už na něj reagovalo. Cítil, jak mu kortizol prudce snižuje hladinu cukru, jak zužuje cévy a jak mu kvůli tomu chladnou končetiny, protože přednost v zásobení kyslíkem dostává mozek. Chvění způsoboval adrenalin, který se ho pokoušel rozpohybovat k útěku a kterému tak úplně nevyhovovalo sezení na barové stoličce a zdánlivá nečinnost.
„Mám dojem, že by vám mediální pozornost momentálně neprospěla,“ dodal Shacklebolt, převzal od něj vyplněný dokument a založil ho do černých desk. „Jak to zvládáte?“
„Promiňte, ale nerozumím otázce.“
„Jak zvládáte svoji roli?“
Severus se na Kingsleyho podíval přes hranu broušené sklenice a povytáhl obočí.
„Albus k vám musel chovat skutečně velkou důvěru.“
„Myslíte, že by vás v tom nechal samotného? V tomhle přece nemůžete zůstat sám,“ mrknul na něj Kingsley a dolil mu. „Thomase Riddlea jsme s Albusem řešili od prvního dne, kdy mě zaměstnal. Osobně jsem prověřoval všechny jeho klíčové muže. Znám jejich obchodní vazby i politický vliv. Vím na koho se obrátit, když o nich potřebuji něco zjistit, a také na koho se neobracet, pokud nechci vzbudit zájem protistrany.“
„Jinými slovy víte, kdo k Riddleovi patří. A víte taky to, co by neměli vědět, že víte.“
„I tak se to dá vyjádřit.“
„Co víte o jeho PA?“
„Barty Crouch junior? Vypadá jako šedá myška, ale má mezi Riddleovými souputníky poměrně velké slovo. Ačkoli hlavním důvodem bude nejspíš to, že se ho bojí. Jsou přesvědčeni, že je stejný psychopat jako Riddle, jen o několik úrovní perverznější.“
„Jen proto, že je gay? Nebo je v tom něco víc?“
„Gay s velmi specifickými zálibami. V jistém okruhu je známo, že navštěvuje jeden soukromý noční klub.“
„Sadomasochista?“
„Spíš sadista. Název Prasečí hlava vám asi moc neřekne –“
„Už jsem o tom klubu slyšel. Dokonce znám pár lidí, kteří tam chodí.“
„V posledních letech jeho popularita stoupá. Hlavně u studentů a mladých lidí obecně. Poskytuje jim pestrou paletu vyžití. Groupen parties, BDSM, glory hole, prison room... nebo v případě Bartyho Crouche hrátky s krví.“
„Hrátky s krví?“ zopakoval Snape a Kingsleymu neuniklo, jak se otřásl. „Máte na mysli skarifikaci, jehly a podobně?“
„Ano. Nejrůznější druhy mučení vedoucí ke krvácení a následné požívání krve. Vše samozřejmě s oboustranným souhlasem a na vlastní nebezpečí.“
„Prima. To zní jako člověk, kterého chcete denně vídat ve své kanceláři.“
„Být vámi, dám si na Bartyho Crouche pozor. Sir Nicholas mi prozradil, proč ho vyhodil z fakulty medicíny.“
„Proč?“ Severusův hlas v tom jednom jediném slovu zaskřípal jako roztřepený hrot pera.
„Bartyho fyzicky vzrušuje pohled na krev. Při praxi ve třetím ročníku došlo k incidentu, který jen díky včasnému zásahu vedoucího lékaře neskončil naplněním skutkové podstaty násilného trestného činu a žalobou. Šlo tehdy o pacienta po operaci břišní kýly.“
„Zajímalo by mě, jestli to Riddle ví.“
„Zcela určitě ne. Tohle ví jen doktor Moody, sir Nicholas, já a nyní vy. A vám to říkám proto, že byste to možná vědět měl, když už se na něj sám vyptáváte. Riddle ho na vás nasadil?“
Snape přikývl a obrátil do sebe zbytek skotské.
„No, snad se vám podaří udržet si ho od těla.“
„Obávám se, že v tomhle kole si Crouch připsal bod.“
Kingsleyho obočí vylétlo až na vrch čela, mezitímco špatně polknutá whisky hrozila vylétnout nosem.
„Šokoval jste mě, Severusi. Co si od toho slibujete?“
„Původně jsem měl v plánu rozptýlit jeho pozornost a pokusit se získat víc informací o samotném Riddleovi. Po rozhovoru s vámi už doufám jen v negativní HIV.“
Shacklebolt od něj převzal prázdnou sklenku a vyprovodil ho ke dveřím.
„Možná by vám zvedla náladu novinka o doktoru Blackovi,“ nadhodil.
„Ano?“
„Zařídil jsem u soudce podmínečné propuštění pro dobré chování. 31. srpna o půlnoci bude opět volný.“

Harry byl rád, že pozvání Weasleyových na zahradní grilování přijal. Draca tam sice nedostal, ale i tak se docela dobře bavil.
Po dlouhé době svoje rodiče navštívil i Bill, který na tyhle akce obvykle nejezdíval, neboť měl dost nabitý program. Věnoval se programu protidrogové prevence u dětí v sociálně vyloučených skupinách, zajišťoval kurzy první pomoci pro učitele a vedoucí zájmových kroužků a ve volném čase organizoval outdoorové aktivity pro mládež.
„Obdivuju, jak rychle ses dostal do formy. Ještě na jaře to s tebou vypadalo dost bledě.“
„Jo. Moody tvrdil, jak budu rád, když v létě uplavu jeden bazén. Ale rehabilitace s Hoochovou mi hodně pomohly. Sám jsem netušil, kolik mám v sobě síly, dokud mě ta babizna nedonutila sáhnout si až na dno.“
Harry se zachechtal. O doktorce Hoochové slyšel zkazky, kterým dokázal věřit sotva z poloviny.
„A jak se máš ty, Harry? Slyšel jsem, že jsi v červenci dostal licenci.“
„Jo. Už je to tak.“
„Klobouk dolů. Atestace z traumatologie není nic jednoduchého. Stihnout to za jeden rok je úctyhodný výkon.“
Harry se rozpačitě zavrtěl a natáhl se pro jednu z lákavě vypadajících grilovaných klobásek. Bill sobě i jemu dolil víno.
„Já vlastně se specializací ještě neskončil. V březnu jsem si přibral anesteziologii. Až ji dokončím, rád bych se věnoval urgentní medicíně.“
„Páni. Takže žádné pohodlí nemocničního zázemí a kolegové, co ti kryjou zadek? Rovnou do zákopů sbírat končetiny a vypadlá střeva?“
„Myslíš, že na to nemám?“
„To jsem neřekl. Jestli bych si mohl vybrat někoho, s kým bych rád vyrážel do terénu, byl bys to rozhodně ty.“
„Ale?“
„Ale často je to fakt o držku, Harry... A Hermiona už má ve své kariéře jasno? Chce zůstat na pohotovosti?“
„Ano. Zůstává tam dál jako řádná lékařka a nejspíš ji odtamtud jednou odvezou rovnou do márnice. Až se někdy máma rozhodne jít do penze, je poměrně jasné, kdo ji nahradí.“
Bill zhltnul svoji porci a táhle si povzdychnul.
„Vidíš, a Ron uvažuje, že si dá pauzu a odjede na rok do Austrálie.“
„Já vím. Říkal jsem mu, že tam se svojí arachnofobií nevydrží ani týden, ale mám pocit, že obrázky, co jsem mu ukazoval na Googlu, považuje za fake.“
„Až ho na hajzlu kousne do řiti sklípkanec, uvidíme, jak se bude tvářit. Mě osobně by tam dostali leda v narkóze a možná bych radši vypustil duši, než abych se na tom místě probral... Fleur se nabízela, že mu pomůže s diplomkou. Myslím, že mu jako zkušená dětská traumatoložka mohla hodně píchnout, ale on je prostě kus idiota.“
„Ron je prostě Ron,“ uzavřel to se smíchem Harry. „Proč tu vlastně Fleur není? Pokud vím, tak dnes neslouží.“
„Máma ji nemůže vystát,“ řekl Bill a překvapivě vypadal, že ho to příliš netrápí.
„Koho nemůžu vystát?“ vybafla na něj ze zálohy Molly Weasleyová.
„Moji přítelkyni, mami.“
„To je pravda,“ přikývla Molly. „Je to nafrněná čúza, se kterou odmítám dýchat stejný vzduch.“ Nato se sladce usmála na Harryho a nandala mu na talíř obrovskou nálož grilované zeleniny. „Papej, drahoušku. Draco ti doma určitě nevaří. Bůh ví, že jsi hubený jak násada od koštěte... Mimochodem, jak se Dracovi daří? Divadlo prý zrušilo poslední dvě představení.“
„Ta noha se v poslední době hodně zhoršila,“ odpověděl Harry. Pobavený úsměv zmizel z jeho tváře jako mávnutím proutku. „Marně ho přesvědčuju, aby s ní někam zašel. Neposlouchá mě. Tvrdí, že to prostě musí překousnout.“
„Svázal bych ho a odvezl na pohotovost,“ poznamenal Artur Weasley, který jim právě z grilu donesl čerstvou várku masa. „Být déle než rok na takhle silných opiátech není běžné. A nemělo by to tak být.“
„Mám strach, že v jeho případě už jde o bolesti způsobené právě opiáty,“ mínila Molly. „Zkoušel jsi s ním mluvit o detoxikační léčbě?“
„Nesčetněkrát, paní Weasleyová.“
„Dnes už odvykací centra nepřipomínají středověké mučírny. Nemusí se bát ani ztráty důstojnosti, ani své pověsti.“
„Mně to říkat nemusíte, já tam lidi posílám každý den. Přesto si nemyslím, že by na to někdy přistoupil. Věří, že mu ty léky pomáhají a že je opravdu potřebuje.“
„Jako každý závislý,“ posteskl si Artur. „No, naše věc to není, ale tobě to nezávidím, chlapče.“
„Ginny!“ zaječela najednou paní Weasleyová, pustila servírovací tác z výšky na stůl a rozběhla se ke vchodu do domu. „Víš přece, že ho nemáš tahat! Ukaž! Dej ho sem!“
„Nesu ho jenom do kočárku proboha!“ odsekla Ginny. „Přece nebude zavřený doma jen proto, že ty se tu vykecáváš a nebereš telefon.“
„Mohla jsi na mě zavolat z okna. A nerozčiluj se, zkysne ti mlíko.“
„To už bych z něj musela mít kefír.“
Molly odvezla kočárek na zahradu a zaparkovala ho u stolu. Ginny tam došla nejistou chůzí někoho, komu ještě před čtrnácti dny vytahovali z podbřišku drén.
„Ahoj,“ pozdravil ji Harry nervózně a očima rozšířenýma překvapením civěl střídavě na ni a na obsah kočárku. „Dlouho jsme se neviděli. Ani jsem netušil, že jsi... Ron mi nic neřekl. Nikdo mi nic neřekl.“ Přelétl trochu vyčítavým pohledem zbytek přítomných. „Jako nic ve zlém, ale slovíčko jste utrousit mohli.“
„Já předpokládal, že už to dávno víš,“ bránil se Bill.
Artur s Molly přitakali a svorně otočili hlavu k Ginny.
„Chtěla jsem ti to říct osobně. Moc příležitostí se nakonec nenaskytlo.“
„A když už se nějaká objevila, dala jsi pochopitelně přednost něčemu mnohem zajímavějšímu, chápu. No, blahopřeju. Chlapeček?“
„Jo. Artur. Po dědečkovi.“
„Hezké. A kdepak je taťka?“
„Žádnej není.“
„Nechala ses uměle oplodnit?“ Už ve chvíli, kdy to vyslovil, věděl, jaká je to blbost. A náhle ho něco osvítilo a podobalo se to jevištnímu reflektoru, který mu osvětlovač omylem namířil přímo do obličeje. „Počkej moment. Kdy se vlastně narodil?“
„15. srpna.“
Harry v duchu horečně počítal. A nezadržitelně u toho rudnul.
„Ginny!“ vykřikl, jakmile se dopočítal. „Ginny! Sakra! Řekni, že to není pravda!“
Molly na oba zahlížela jako na přízraky. Artur s nejstarším synem napjatě očekávali, co z Ginny vypadne. Ginny mlčela.
Malý Artur se rozplakal a příhodně tak odvedl pozornost od své matky. Molly k němu okamžitě přicupitala a vzala ho do náruče. Artur se k nim přitočil a pošimral ho na tvářičce.
„Ginny, je to pravda?“ naléhal Harry, hledě upřeně na toho drobného tvora, v němž se nyní snažil spatřit některé vlastní rysy.
„Když řeknu, že jo, změní se něco?“
„To já nevím. Jak bych to sakra mohl vědět? Tátu ze mě ještě nikdo neudělal. Překvapivě.“
„Já nechci nic měnit, Harry. A hlavně nechci měnit tebe. Chci, abys zůstal takovej, jakej jseš. To, co se stalo, byl totální úlet a já to zjistila strašně pozdě a už se nedalo nic dělat. Ještě jsem zvažovala adopci, jenže když jsem pak malýho viděla na monitoru a Snape řekl, že je to kluk a že všechno je v pořádku, věděla jsem, že to zvládnu. Jsem máma. Ale po tobě fakt nechci, abys byl táta.“
„Fajn,“ vypáčil ze sebe Harry a potřásl hlavou. „Nebudu lhát, že se mi ulevilo. Já teď totiž vážně nemám na rodičovství čas. Neumím si ani představit, že chodím vypomáhat s krmením a kočárkováním. Omluvte moji upřímnost,“ obrátil se na manžele Weasleyovy, kterých si vážil a které znal a měl rád už od základní školy, kde se seznámil s jejich nejmladším synem Ronaldem.
„V pořádku,“ mávl rukou Artur.
„Drahoušku, ty se vůbec nemusíš omlouvat,“ usmívala se Molly a rytmicky přitom houpala své první vnoučátko. „Však my se o toho drobečka dobře postaráme, to se neboj.“
„Já samozřejmě rád přispěju na chod vaší domácnosti, paní Weasleyová. A klidně můžu posílat nějakou pravidelnou částku na Arturovo pozdější studium nebo tak něco –“
„Pro pána krále,“ vzdychl Artur starší a zíral na displej svého mobilního telefonu. „Albus Dumbledore je po smrti, právě to oznámil jeho právní zástupce. Zemřel dnes odpoledne po dlouhé nemoci, v přítomnosti úzkého kruhu přátel.“
Molly opatrně položila spící dítě zpět do kočárku a klesla do nejbližšího zahradního křesílka.
„Tak ho přece jenom dostala. Svinská nemoc.“
Harrymu v ten okamžik připadl na mysl jediný člověk.

Ani nemusel chodit dovnitř a vyptávat se obsluhy. Severus stál venku, zády opřený o fasádu, se skloněnou hlavou zíral na zaplivaný chodník a kouřil. Když si uvědomil Harryho přítomnost, zvedl k němu krví podlité oči a mlčky ho pozoroval skrz zplihlé přerostlé vlasy.
„Vypadáte jako někdo, komu bych dal dvacku.“
„Jen dvacku? V téhle čtvrti se začíná na padesáti librách za hodinu. Asi vypadám fakt bídně.“
„Kolik už jste toho stačil vypít?“
„Zdaleka ne tolik, kolik bych potřeboval. Chcete se ke mně připojit? Noc je ještě mladá.“
„Jdu zítra do práce.“
„Smůla.“
„A vy byste měl jít domů. Pojďte. Vezmeme si taxi.“
„Nemám v úmyslu vracet se dřív než nad ránem.“
„Kdo vyvenčí Fluffyho?“
„Hodná paní sousedka. Jako vždycky.“
Severus zahodil nedopalek ke stovce dalších, odrazil se od zdi a zavrávoral. Harry ho pohotově zachytil v pase.
„Ohohó! Za dvacku s vámi nejdu, Pottere. Na to zapomeňte.“
„Dneska s vámi nechci flirtovat, Severusi,“ upozornil ho Harry s vážnou tváří. „Zaplatím vám, kolik si řeknete, pokud mi dovolíte doprovodit vás domů. A jestli odmítnete, stejně vás odsud odvezu.“
„To bych chtěl vidět, jak to provedete, vy otravný skrčku.“
Harry se líbezně usmál, mávnul na projíždějící taxi, počkal, až k nim řidič zajede, jednou rukou trhnul dveřmi, druhou nečekaně trefil Severuse do obličeje a následně ho obratným pohybem vmanévroval na zadní sedačky.
„Zamkněte a jeďte,“ přikázal taxikáři, když se vecpal dovnitř taky a pomohl otřesenému Snapeovi zapnout bezpečnostní pás. „Spinner's End 13.“
„Tohle nebylo fér. A dost to bolí. Mohl bych vás žalovat.“
„Za toho skrčka jsem vám ten rypák klidně mohl zlámat, ale neudělal jsem to. Tak sklapněte a buďte rád, že je to jenom naražené.“
Řidič jim ve vnitřním zrcátku věnoval zkoumavý pohled.
„Nekrvácí mi tam vzadu na čalounění, že ne?“ ujišťoval se.
„Bez obav,“ ubezpečil ho Harry. „Já umím odhadnout sílu úderu, abych způsobil co možná největší bolest s co nejmenšími viditelnými škodami.“
„Jasně,“ hlesl taxikář a raději už se do zrcátka znovu nedíval. „Ale normálně mi zaplatíte, že jo? Nemusím volat kamarádům z Battersea, aby mi přišli helfnout?“
„Zaplatím hotově nebo kartou, jak budete chtít. Jsem doktor, ne vyšinutý maniak.“
„Vyšinutý maniak je taky,“ poznamenal Snape. „Ale ne tak vyšinutý, aby jezdil po Londýně gratis.“
„Takže jste okey?“
„Ve všech směrech. A začínám se těšit na svůj mrazák.“
Když konečně zastavili v malé uličce naproti bývalé uhelné elektrárně, Harry pomohl Severusovi vystoupit a doprovodil ho domů. Nečekal na pozvání dál, prostě s ním vešel dovnitř a ihned zamířil do kuchyně, kde z mrazáku vytáhl sáček s ledem. Ten pak Snapeovi přitiskl na obličej. Obrovský ohař ho úplně ignoroval, jako by nebyl žádným vetřelcem, nýbrž odvěkou součástí inventáře. Staral se hlavně o Severuse, který letargicky seděl na podlaze předsíně a přemáhal spánek. Láskyplně se k němu tisknul, hlavu složenou v jeho klíně.
„Díky, Pottere. Už můžete vypadnout.“
„Ne. Nikam nepůjdu. Vy se teď osprchujete, vypijete minimálně půl litru čisté vody a zalezete do postele. A já tu zůstanu přes noc, abych věděl, že dýcháte. Míchání citalopramu s alkoholem je dost ubohý způsob, jak spáchat sebevraždu, ale občas to vyjde.“
„Já mám dávkování svých léků pod kontrolou. Nevím, jestli jen nedokážete krotit svůj spasitelský komplex nebo vám to prostě nedochází, ale já o vaši péči nestojím. Seberte se a běžte ke všem čertům.“
„Já taky nevím, jestli jste jenom politováníhodný paličák, kterému je trapně, nebo idiot, kterému na sobě nezáleží. Každopádně zůstávám. Protože mně na vás záleží. A říkejte tomu třeba spasitelský komplex.“
Fluffy se k němu natočil a olízl mu ruku. Harry ho podrbal za ušima.
„Vás si Draco Malfoy nezaslouží, Pottere,“ prohlásil Snape a opatrně se začal sbírat na nohy. „A já taky ne,“ dodal ještě. „Ne že byste měl někdy šanci, samozřejmě.“
„Samozřejmě,“ ušklíbl se Harry a podržel mu dveře do koupelny. „A právě proto vám určitě nebude vadit, když si lehnu k vám.“
Severus jen protočil oči a svlékl si košili. Harry zůstal stát mezi futry, ohleduplně otočený bokem a s očima přilepenýma ke stropu.
„Mimochodem, v pondělí k vám nastupuju na pracovní stáž.“
Snape, který na sebe právě pustil studenou vodu, s rachotem odšoupl dveře sprchového koutu a vykoukl ven. Potter odlepil zrak od stropu a otočil k němu hlavu. Celou svou mysl přitom koncentroval na to, aby se mu vydržel dívat pouze do tváře.
„Co jste to říkal?“
„Že se v pondělí uvidíme. Artur Weasley mi domluvil tříměsíční anesteziologickou stáž na gynekochirurgii. A můj dobrý kamarád Mike vás pozdravuje.“