Vítejte v Pardubicích

Byl to první, co jsme viděli. Na zádech krosnu, připravený zahájit sérii vysokoškolskejch večírků. Koukáme kudy tudy na cígo (pět hodin ve vlaku není žádná prdel), když v tom -

- davem pluje krychle. Pomalu, vznešeně jak křižník.

Koukám jestli to ostatní vidí taky.
“Tyvole. To sou... vlasy?”
“Jo. Vlasy.”
“Tam má aspoň kilo tužidla, ne?”
“Kilo? To je málo. Ty vlasy sou tužidlo!”

K vlasům jak krychle patří celý člověk. Maličký starší pán s knírkem a mejkapem. Oční linky, stíny, sedí poklidně na lavičce a pozoruje nádražní cvrkot. Spatří naší skupinku a pokývne hlavou. Bere nás na vědomí.

Vítejte v Pardubicích.