Živé ploty

"Tohle jim neprojde, všivákům!" hromoval Robert Moore.
V rukou svíral cylindr, v němž zela potrhaná díra. Třásl jím vztek, ale byl rád, že už sedí ve svém křesle v účtárně. Citelná a slyšitelná blízkost smrti ho zastihla velmi nepřipraveného. Krev mu vřela a zároveň mu tuhla v žilách.
Vděčně přijal sklenku grogu.
Jeho společník se matně usmál, než mu rysy opět zkameněly. I jím cloumal hněv, ovšem chladný jako nejledovější kov.
"Uklidněte se, Roberte. Víte dobře, že bych se nejraději hned vrátil na vřesoviště a postřílel je jako bažanty. Jenže právě to oni jsou! My potřebujeme dostat mozky téhle vzpoury."