Čekání

Bože, to byl zas den!
Dopoledne důležitá schůzka. Vyjíždím pozdě. Stošedesát po dálnici. Snad neměřili. Dorazím tak tak.
Chci si vypnout mobil. V kapse není. Není ani v té druhé. Kde jsem ho vytrousila? Rozbolela mě hlava. Jednání vnímám jen napůl.
Odpoledne vygruntovat. Zítra má táta pětasedmdesátiny a u nás bude spát teta z Moravy.
Hlava bolí jako střep.
Chce se mi spát.
„Jdi si lehnout,“ říká manžel.
„Nemůžu, čekám na poslední téma. Zítra přece nebudu mít čas psát.“
Téma stále nikde.
Hlava se chce rozskočit.
Dejte mi téma, prosím!
Konečně! Díky!
Píšu. Vkládám.
„Tak a teď spát!“ nakáže manžel.