Smíření

Poslední kočár zmizel za zatáčkou, Laureen skopla z nohou střevíce a bosky proběhla domem. Její ložnice byla potemnělá, po její komorné ani památky. S tichým zaklením sáhla po zvonku, když se z rohu ozval hlas:
"Dovolil jsem si jí dát volno."
Ten večer už podruhé ho málem probodla... vějířem. Místo toho ho praštila pohledem.
"Z voltového korzetu se sama nedostanu," zavrčela.
"Nejsi sama..." přistoupil k ní. "Neříkej, že se ti nestýská."
Její ústa spustila protesty - předem marné, protože měl pravdu.
Nechala se odstrojit a s trochou váhání ho nechala, aby si lehl k ní.
V jeho objetí konečně spala klidně.