V útrobách

Za hlavou mi křičí dítě.
Motory hučí, obklopuje mě mohutná stěna hluku. Stroj se dává do pohybu. Sedím v jeho útrobách jako malý šroubek nebo jako něco spolknutého. Nevidím ven, myslím na sluncem zalitý beton a tváře zvědavců za drátěným plotem.
Muži v uniformách říkali, že se o nás postarají. Jsou čtyři, zřejmě španělská směna. Diego má žlutou vestu a velmi výmluvná obočí. Starostlivě nevypadá.
Za hlavou mi křičí dítě a motory. Jako kdyby mě od nich dělila jen tenká blána ušního bubínku, nebýt které by se mi zvuk zasekl přímo do tkáně.
Potom mnou zrychlení smýkne do sedačky. Vzlétáme.