Už taje

Dívali jsme se sobě do očí, četli jsme nikdy nevyřčená slova.
„Běž," hlesl. „No tak běž."
Už jsem slyšel jejich kroky, duněly mi v hrudi jako burácející bubny. Nechtěl jsem běžet sám, nechtěl jsem ho tu nechat samotného, aby se pak jeho krev pomalu vpíjela do tajícího sněhu a zbarvovala květy nevinných sněženek do ruda.
„Pospěš si bratříčku, prosím tě o to."
Co si navařil, to si měl taky sníst. Oba věděli, že by s tou vinou neušel ani tři kroky, stahovala ho dolů, podlamovala mu kolena. Pomalu, jako v tranzu, jsem se zvedl, bosé nohy mě nesly zpět domů.