Kdo se bojí, nesmí do lesa

Les voní jehličím, smůlou, houbami. Anděla trhá maliny, mladá si ráno vyvzpomněla koláč. Šťastná, že unikla dřině na rozpáleném dvoře, si tiše pobrukuje.

Po včerejšku u kořenářky se jí ulevilo, třebas jí babka poradila jen do cizích osudů se nemíchat.

Natáhne ruku, celá se vypne – tahle větvička je obsypaná! – když se jí noha smekne a ona padá, řítí se ze svahu, až se sveze k nohám v myslivecké zeleni.

Silná ruka ji popadne a postaví.

„Ty,“ vydechne mládenec, „ty se mi raděj z očí kliď!“

Mrští s ní zpátky do zeleného mechu, jakoby hnusnou havětí byla, jakoby na hada sáhl.