V té pravé tůni

Líbací ropucha se nudila. Zírala na blednoucí měsíc, drbala si puchýře a kafrala: „Jazyk jsem řádně rozhýbala, mapu poslala a princátko nikde.“

„Možná ho zdrželo líbání šosu?“ noční můra opustila rákos a přiletěla blíž.  „Proč jsi to chtěla?!“

„Nestrkej do toho křídla! Jednou jsem princezna, můžu všechno!“ nadmula se ropucha. Podívala se na svůj odraz a rozkuňkala se. „Dávno jsem se měla proměnit. Podívej, jak vypadám.“ 

„Jsi krásná uvnitř?“

Ropucha oblízla slzy: „Že váháš! Nejtlustšími masařkami jsem se krmila!“

„Pomohlo to?

„Přitažlivý žaludek na kouzelnou pusu nestačí.“

„Já bych tě třeba…“

Hrbolatou ropuší kůži líbly první sluneční paprsky. Začala proměna.