1. Příchod

Exploze nepopsatelné bolesti trvá jen nepostřehnutelný zlomek vteřiny. Klid, který následuje, je uklidňující, a to je divné. Kde to vlastně jsem?
Nic nevidím, musí tu být úplná tma! Nestojím, ani neležím - jako bych se vznášel v konvi s vlažným čajem. Z nějakého důvodu se ale netopím. Hmmm. Také nic necítím, ale pozor! Určitě něco slyším! Vzdálený pulzující zvuk, šumění a možná pomalé údery do bubnu, někde v dálce. Můžu se trochu pohnout. Jejda! Kolem jsou stěny, a docela blízko. Kus od nohy mám cosi slizkého, no fujtajxl.
Nepamatuji se jak jsem se sem, kdekoli to jsem, dostal. Evidentně se ale budu muset dříve či později osvobodit. Pokud možno ve vhodnou chvíli, nelze vyloučit, že někdo hlídá...
Chvílemi mám pocit, že upadám do bezvědomí. Asi následek ... nenapadá mě čeho. Možná to souvisí s tou bolestí, že by rána do hlavy? Teď mě ale nebolí nic. Zvláštní, necítím žádné nepohodlí až na to klaustrofobické uvědomění si přítomnosti omezení prostoru. Teď mám pocit, jakoby se mé vězení pohnulo! Ten pohyb je sice hodně ztlumený tou všudypřítomnou tekutinou, ale rozhodně tam je. To docela hatí mé plány. I když ani netuším jak a kudy ven. Je možné, že pro toho uvnitř neexistuje způsob jak prostor opustit. Vězení tak obvykle bývají konstruována...