10. Čerstvý vítr na tržišti

Oproti La Mouette, kde se zdálo, že se lidé živí převážně hudbou a vstávají v osm večer, působilo Vallé ospalým dojmem. Nerissu, Jimenu a Benoita poslali na trh, aby doplnili zásoby. Benoit, který ovládal legalštinu, ze které se kdysi vyvinul místní jazyk varatak, se ujal smlouvání o ceny. Handlování se ovšem protáhlo a Nerissa se začala nudit a bloumat očima po okolí. Tržiště v dopoledních hodinách kypělo životem, i když polovina stánkařů se spíš vybavovala se sousedy a zákazníkům se věnovala, až když nebylo zbytí. Ženy s miminky v barevných šátcích postupně nákupem plnily velké koše, na rohu ulice seděl hlouček mužů kolem rezavé motorky, pokuřovali a hlasitě se smáli, před zaprášenou kavárnou hrála skupinka starších pánů jakousi deskovou hru a vedle nich matronovitá majitelka kavárny vplétala asi desetileté vnučce do vlasů korálky. Nerissa chvíli pozorovala její už mírně pokroucené prsty, jak rychle a obratně pracují, když ji přepadl pocit, jako by se jí přes kůži přehnal svěží vítr. Mezi stísněnými stánky se nic takového jako čerstvý vzduch nevyskytovalo, takže ten pocit mohl znamenat jediné – čaroděj.
Pátravě se rozhlédla a všimla si ho téměř okamžitě – v záplavě lidí s barvou pleti od karamelové po ebenově černou jeho sice opálený, ale pořád světlý pihovatý obličej zářil jako maják a vlasy měl od sluníčka vyšisované do barvy kukuřičného šustí. Měl jeden z těch obličejů, u kterých se těžko určuje věk, mohl se pohybovat kdekoliv v rozmezí mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti. V ruce držel síťovanou tašku s několika papírovými sáčky a díval se přímo na Nerissu.
Zachytil její pohled, usmál se a dotkl se krempy imaginárního klobouku.
„Budeš tu jen zírat, nebo nám taky pomůžeš?“ ozval se za ní Benoitův podrážděný hlas.
Nerissa se ohlédla. Smlouvání už skončilo a Benoit a Jimena právě nakládali hromadu ovoce a zeleniny do tašek. Otočila se zpátky, ale neznámý čaroděj zmizel.