14. kapitola: Provinění

V minulých dílech jste četli...

„Pansy Parkinsonová, 24 let, 34. týden těhotenství, našla ji sousedka ležet před domem v bezvědomí, Glasgow 4, tlak 110/70, bradykardie 50.“

„Pansy Parkinsonová, těžké kóma, angiografie prokázala mrtvý mozek. Potřebuju ji přijmout na ARO. Životní funkce zajištěné, ale je na plicní ventilaci kvůli respirační acidóze.“
Snapeovu tvář překryl obvyklý šedavý závoj pochmurnosti, plamen v jeho očích pohasl a nahradil ho ledový chlad.
„Neměl by spíš přijít někdo z gynekologie a provést císařský řez?“
„Já chci počkat, až bude dítě donošené.“
„Lily, to nemyslíš vážně, že ne?“
„Ale ano, myslím. Její rodinu se nám nedaří kontaktovat, takže rozhodnutí je na mně. A já chci dát dítěti šanci se co nejlépe adaptovat.“
„Takže chceš jeho mrtvou matku skladovat na ARU, kde ji budeme uměle vyživovat a okysličovat, sem tam jí nakopneme srdce epinefrinem a nakonec – až nastane krize a její srdce se zastaví – budeme urgovat porodníka, aby seběhl dolů provést incizi dřív, než zemře i dítě?“

„Severusi! Jak milé shledání!“
Natáhl k němu ruku a čekal, až ji Snape stiskne.
„Doktore Riddle?“

„Únos rodičky by byl příliš komplikovaný, navíc už je mrtvá, k ničemu ji nepotřebuje. Tedy doufám. Možná se ale pokusí unést dítě.“

Harry odpojil Pansy od všech přístrojů, do karty zapsal čas úmrtí a přesunul se k resuscitaci dítěte.
„Můžu nějak pomoct?“
„Není třeba,“ odmítl s úsměvem Snape, kterému se právě pod rukama tenoučce rozplakalo děcko. „Zvládli jsme to. Už růžoví.“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl Harry a dojatě sledoval, jak se ten tvoreček hýbe a jak se mračí. „Vůbec nechápu, jak se nám tohle povedlo.“

Severus pamatoval dobu, kdy tenhle zelený tříčtvrteční kabát lichotivě obepínal její boky a provokativně zvýrazňoval poprsí, dnes se v něm Narcissa ztrácela. Byla vyhublá, tmavé stíny pod očima sotva dokázala zakrýt make-upem, prsteny na rukou držely jen na kloubech.
Procházela se s ním po nábřeží a roztřeseně vydechovala obláčky páry do chladného vzduchu.
„Rád bych ti pomohl, ale...“
„Jde jen o jeden recept. Než se Lucius vrátí z Paříže.“
„Cisso, já nejsem Dracův ošetřující lékař. Neměl bych mu předepisovat tak silná analgetika.“
„Přece ho to nebude mučit další tři dny! Už bolestí ani nespí. Dnes ráno dvakrát zvracel.“
„Chápu, že je to nepříjemná situace...“
„Nepříjemná situace?“ Narcissa se nevesele uchechtla. „To je tedy krutý eufemismus. On je na prahu zoufalství, Severusi. Karkarov mu tu nohu sice prodloužil pomocí fibulárního štěpu, ale bolesti, které teď má, jsou nesnesitelné!“
„Proč tedy nepožádáš Karkarova?“
„Odjel na několik měsíců služebně do Petrohradu, nemůžu se mu ani dovolat.“
„A na pohotovost Draca vzít nechceš, že?“
„Nechci ho v tomhle stavu brát nikam! Každý pohyb tou zatracenou nohou je pro něj očistec.“
Prudce se zastavila, vzala ho za předloktí a silně stiskla.
„Severusi, prosím... Prosím. Nedokážu vidět svého syna takhle trpět.“
Nic neříkal. Hleděl jí do očí, v nichž se třpytily slzy, a snažil se zůstat klidný.
„Byl první dítě, které jsi pomohl přivést na svět, pamatuješ? 5. června 1980. Kolik ti bylo? Dvacet? Měl jsi tehdy jako praktikant noční službu, rodilo pět žen a všichni doktoři byli zaneprázdnění. Doktor Riddle věřil, že to zvládneš. A já taky. Nezapomenu na tvůj výraz, když mě přivezli, zděšení, které trvalo asi tak tři vteřiny. Pak ho nahradila neotřesitelná jistota, že všechno proběhne tak, jak má. Draco se narodil pár minut po půlnoci, bez komplikací. Pamatuješ?“
„Na takové věci se nezapomíná.“
Narcissa přistoupila ještě o kousek blíž, hrudí se téměr dotýkala té jeho. Cítil na tváři její dech, mělký a trhaný.
„Pomoz mu, prosím.“
Několik okamžiků ještě setrval v její blízkosti, než o krok ustoupil, sáhl do kapsy pro bloček receptů a začal psát.
„Desetimiligramové tablety Morfinu, balení dvaceti kusů. Je to mimořádná a jednorázová výpomoc. Příště si hlídejte spotřebu. A nemusím doufám zdůrazňovat, ať se o tom nikomu nezmiňuješ.“
„Děkuju, Severusi. Mockrát děkuju. Nemusíš mít starost, jsem jako hrob.“
Přikývl, zastrčil recept do její náprsní kapsy, znovu jí nabídl rámě a vykročil směrem k nemocnici, kde parkovala.
„Mimochodem, pozdravuje tě Bella.“
„Vážně? Čím jsem si zasloužil, že si na mě ctěná paní Riddleová vzpomněla?“
„Ale no tak,“ plácla ho Narcissa káravě po ruce. „Vždycky ses jí líbil a nedělej, že o tom nevíš.“
„Jak se má?“
„Dobře. Teď už dobře. Podařilo se jim získat miminko. Bella teď konečně vypadá šťastně.“
„Miminko?“ Severus se nechápavě mračil. „Jak získat?“
„Několik let sháněli vhodnou náhradní matku. Když se jim to konečně podařilo, dostala ta chuděrka mozkovou mrtvici nebo co, dítě se narodilo nedonošené a nemocnice ho měsíc držela v inkubátoru. Pak tam ještě probíhaly nějaké úřední spory, Tom prý musel prokazovat paternitu, aby jim dítě vydali. Ale už je všechno v pořádku. Miminko je doma u svých milujících rodičů.“
Aniž si to uvědomil, zůstal stát. Z obličeje se mu vytratila všechna barva.
„Co se děje? Udělalo se ti špatně?“ slyšel Narcissu jakoby z dálky a jenom okrajově vnímal, jak se dlaní dotýká jeho tváře. „Jedl jsi dnes něco?“
„Ne.“
„Možná by ses měl najíst.“
„Ano. To bych nejspíš měl... Ciss, nezlob se, musím běžet. Ať je Dracovi brzy lépe.“
Jemně setřásl její ruce, nechal ji stát uprostřed promenády a rychle vyrazil zpátky do nemocnice.

Dumbledore seděl ve své pracovně a zaobíral se zrovna nějakým objemným fasciklem z pera jejich finančního analytika, když k němu vešel doktor Snape. Albus k němu zvedl oči a okamžitě si povšiml jeho značného rozrušení.
„Severusi?“
„Albusi, omlouvám se, že jsem sem takhle vtrhnul, ale –“
„Nic se neděje, příteli,“ upokojil ho Dumbledore. „Máš zjevně na srdci něco naléhavého.“
„Albusi, máte nějaké zprávy ohledně dítěte Pansy Parkinsonové?“
„Ach tak. Zřejmě ses doslechl, že skončil v péči doktora Riddlea a jeho ženy...“
„Takže je to pravda?“
„Ano. Je to pravda.“
„Riddle je prý otcem toho chlapce...“
„Zcela nepochybně. Prokázal to testem DNA.“
„Víte, co to znamená?“
„Domnívám se, že ano. Bellatrix Riddleová je neplodná. Celá léta se marně léčila na manželově klinice. Vypadá to, že manželé Riddleovi nakonec sáhli k alternativnímu řešení své bezútěšné situace a našli si náhradní matku.“
„Dívku, která nebude nikomu chybět, až ji budou držet pod zámkem a cpát do ní pochybnou hormonální medikaci. Kterou nebude nikdo oplakávat, až se jí něco stane.“
„Severusi, pro tahle tvrzení nemáme žádné důkazy.“
„Nemáme důkazy? Byla snad nařízena pitva, ne? Pansy Parkinsonová měla v levé paži implantovaný mikročip, který si zřejmě sama vyřízla, když odtamtud utekla. Ta jizva musí být zaznamenaná v pitevním protokolu. Stejně tak se v jejím těle musely najít stopy nějaké léčby. Nezkoušejte mi namluvit, že mladá dívka dostala mozkovou mrtvici jen tak.“
„Já ti tvůj názor na věc nevyvracím,“ ubezpečil ho Dumbledore. „Pitevní zpráva bohužel není k dispozici. Čili tento případ nemůžeme posunout nikam dál.“
„Co tím chcete říct, že pitevní zpráva není k dispozici?“
„Není v evidenci.“
„Někdo ji vymazal?“
„Podle vyjádření IT podpory se zdá, že tam nikdy ani nebyla. Zřejmě ji někdo zapomněl založit do systému. A v kartě pacientky její papírová podoba chybí.“
„Kdo tu pitvu prováděl víme?“
„Doktor Pettigrew.“
„To je ten malý, tlustý, co vypadá jako hlodavec?“
„Popsal jsi ho velmi sugestivně.“
„Řekl vám k tomu něco?“
„Tvrdil, že zprávu určitě sepsal do počítače, ale že ten den hodně vypadávala síť. Podle jeho mínění se dokument nejspíš neuložil. Je mu to nesmírně líto.“
„A vy mu věříte?“
„Nevěřím, Severusi. IT oddělení mě ujistilo, že toho dne fungovalo připojení na server bez jakýchkoli zádrhelů.“
„Takže co budeme dělat?“
„Nic. Nemůžeme dělat vůbec nic.“
„To nemyslíte vážně, že ne?“
„Myslím to naprosto vážně. Pokud Riddle nese vinu na smrti Pansy Parkinsonové, je to strašné, ale my nejsme schopni poskytnout důkazy. Pouhé domněnky a spekulace policii zajímat nebudou. Obzvláště v jeho případě. Je to věhlasný expert ve svém oboru, bezúhonný občan a štědrý donátor nejrůznějších veřejně prospěšných organizací.“
„Je to psychopat.“
„Krom jiného, ano. Ale to je spousta úspěšných mužů.“

Jako kdyby tenhle den neměl obsahovat ani záblesk šťastného momentu. Dopoledne přivezli havárii dodávky a osobního auta, z níž nikdo nevyvázl živý, do oběda vypomáhal Lily na pohotovosti a bůhvíproč narážel na samé výplachy podebraných ran, zarostlé nehty, záněty uší a hnisající vředy a v poledne přišlo CT pana Lovegooda.
„Do prdele.“
Vyrušil Pottera při obědové pauze na lékařském pokoji a ukázal mu snímky z radiologie.
„No do prdele!“ vyklouzlo Harrymu, načež zrudnul a začal se koktavě omlouvat.
„Moje reakce byla stejná. Takže vidím, že se orientujete.“
„Glioblastom v zadní části levé hemisféry.“
„Ano. A podle velikosti bych řekl, že tam musel být i před týdnem, kdy k nám pan Lovegood poprvé přišel.“
„Jeho CT bylo negativní. Mám tu jeho kartu. Podívejte se.“
Harry mu přihrál desky s dokumentací pana Lovegooda. Snape z nich vytáhl snímky staré osm dní a začal je porovnávat.
„To snad není možné,“ zamumlal, nahmatal v kapse pláště brýle na čtení a nasadil si je.
„Co není možné?“
„Tohle je snímek někoho jiného. Parientální laloky mají jiný tvar, vidíte? Na radiologii muselo před týdnem dojít k záměně.“
„Proboha. Nějaký pacient odsud odešel s tím, že má před sebou maximálně rok života.“
„Musíme jim okamžitě zavolat, ať toho pacienta najdou. Doufejme, že mu na neurochirurgii ještě neotevřeli lebku. Tohle je průšvih.“
„Vezmete si to na starost vy nebo to mám udělat já? Někdo by měl dojít za panem Lovegoodem a vysvětlit mu situaci.“
„S radiologií to vyřídím já, primářku znám osobně.“ Snape vzal do ruky telefon a vytočil číslo doktorky Longbottomové. „Pottere!“ zastavil ještě Harryho, když už byl na ochodu. „Až mu to budete sdělovat, buďte sám sebou.“

Na parkovišti sanitek před budovou nemocnice nebylo právě vlídno. Foukal studený vítr, který proti němu hnal drobné ledové krystalky a neustále zhasínal plamínek zapalovače.
„Třeba se to povede takhle,“ řekl Potter a udělal z dlaní stříšku.
„Spasitel Potter přispěchal na pomoc ve chvíli největší nouze,“ poznamenal Snape a slastně vtáhl do plic tabákový kouř.
„Stačilo by díky,“ zazubil se Harry a couvnul, aby nestál v jeho intimní zóně.
„Nepokoušejte mě, nebo odsud dnes neodejdete,“ varoval ho Severus. „Co pan Lovegood? Jak to vzal?“
„Pořád je v šoku. Opakuje, že jen uklouzl v koupelně. Myslím, že mu to ještě nedošlo.“
„Přišel za ním onkolog?“
„Jo. Právě teď je u něj doktor Kettleburn. Domlouvají postup paliativní péče.“
„Výborně.“
„Co vám řekli na radiologii?“
„Naštěstí nedošlo k záměně s jiným současným pacientem. Ten snímek, co vám poslali před týdnem, je ve skutečnosti starý dva roky a patří jeho dceři. Spadla tenkrát při gymnastice z hrazdy a dělali jí kontrolní tomografii. Syn doktorky Longbottomové Neville, který se právě zaučuje jako radiologický asistent, vybral špatný soubor. Viděl prostě Lovegood a dál už nic nezkoumal.“
„Takže pan Lovegood měl vlastně štěstí, že na té podlaze uklouzl.“
„Tak trochu štěstí v neštěstí.“
„Jo. Hmm... Vy už máte po službě?“
„Vypadám, že bych mohl ještě někomu posloužit?“
„Ne. Vypadáte, že byste potřeboval kafe. Nechcete někam zajít?“
„Já kafe nepiju, Pottere.“
„Jako vůbec?“
„Jako vůbec.“
„A kdybych byl pěkná a chytrá holka, tak byste se mnou šel?“
Severus přimhouřil oči a podíval se na Harryho zpytavým pohledem.
„Zvete mě na rande?“
Harrymu na tvářích naskočily červené fleky. Z odpovědi ho vysvobodili Lupin s Tonksovou, kteří právě vyšli ven skleněnými dveřmi urgentního příjmu a zamávali jim.
„Zdravím, doktore Snape! Ahoj, Harry! Hezkej zbytek dne!“ zakřičela na ně Tonksová, chytila Lupinovu ruku a celá rozesmátá s ním přeběhla ulici.
„Běžte brzo spát, Pottere. Ať zase neusnete v autobuse.“
Snape zahodil nedopalek cigarety a zamířil dovnitř.