čtvrtek, 7. března 2019
Umřela mi pacientka.
Jmenovala se Jocelyne Portmanová, bylo jí 27 let a byla řidičkou autobusu. Jezdívala linku 93, která staví u nemocnice. Pamatuju si, jak mě vozila z práce domů. Odpoledne a večer jsem na ni mívala štěstí. Na každého se vždycky usmála, když nastoupil. Hlavně na děti a staré lidi. Vedle sebe měla položené přenosné rádio a za předním sklem tři plyšové pandy.
Hodně se potila. Nejen v letních měsících. Vybavuju si, jak jí často po spáncích stékaly čůrky potu a jak za krkem nosívala ručník, kterým si utírala obličej.
Trpěla silnou nadváhou. Přestože jsem z ní nikdy předtím neviděla víc než horní polovinu těla, odhadovala jsem ji na takových 130 kilo. Navzdory obezitě ale měla velmi pěkné, dívčí rysy a díky přátelskému pohledu výrazných, hnědých očí působila dobrým dojmem. A taky sebevědomě, otevřeně a vesele.
Teď už vím, že to byla jen maska, kterou zakrývala vnitřní nejistotu, deprese a zoufalství. Lidé, kteří jsou tak introvertní, až se chovají extrovertně, žijí mezi námi a my nemáme šanci k nim proniknout, neboť úspěšně hrají roli jakési fiktivní postavy, kterou sami pečlivě vytvořili. Jsou dokonale zakostýmovaní, schovaní za tlustou vrstvou líčidel a naučených frází. Tenhle cosplay je každodenní, celoživotní a natolik přirozený, že jen skutečně blízká osoba dokáže rozeznat, kde končí maska a začíná prosvítat pravá podoba herce.
Takový druh obranného reflexu s sebou nese obrovské riziko, že se člověku nedostane včasné pomoci ve chvíli, kdy ji potřebuje. Na rozdíl od klasických, čitelných introvertů, kteří sice mají obtíže vyjádřit své emoce verbálně, avšak jejich tělo vysílá jasné signály, jsou tyhle želvy ukryté v krunýři doopravdy osamělé a přes výrazný společenský život izolované.
Napadají mě dva krásné příklady dvou naprosto odlišných introvertních typů.
Doktor Lloyd je bezesporu uzavřenou a vnitřně komplikovanou osobností, která vnímá intuitivně a všechno pak zpracovává uvnitř. Dle Myersové a Briggsové se prokazatelně jedná o INTJ typ. (Mimochodem jsem ENTJ, což je důvod, proč jsme si na bázi myšlení podobní.) O ryze osobních věcech (což nemusí nutně znamenat sexuálních) zpravidla nemluví, emocionálně náročným situacím se vyhýbá, stejně jako složitějším sociálním interakcím, které ho psychicky vyčerpávají. Kdykoli je nucen trávit delší dobu v soustředěné přítomnosti většího počtu lidí, je na něm patrné emocionální zahlcení, které se většinou projevuje podrážděným chováním, svalovým napětím a somatickými projekcemi jako celková únava, bolesti hlavy a zad nebo žaludeční nevolnost. V tu chvíli vyhledává samotu, aby dobil baterie, takže se často zavře do sprchy nebo do kumbálu, anebo si odchází na parkoviště zakouřit. A třebaže své vnitřní pochody s ostatními nesdílí a svoje pocity má tendence skrývat, není schopný je zcela utajit, jelikož jeho neverbální projevy hovoří zcela zřetelně. Pokud se díváte pozorně, poznáte, kdy je mu špatně, kdy není radno pokoušet jeho trpělivost, kdy je smutný nebo prostě jen zamyšlený. Nezpochybňuji jeho herecké nadání, které denně využívá v kontaktu s pacienty, poněvadž poslat je otevřeně do prdele je nepřípustné, nicméně dramatické geniality doktora Lupina zdaleka nedosahuje.
Doktor Lupin je osobnostní typ INFP. Je taktéž uzavřený a hloubavý, na rozdíl od doktora Lloyda je ovšem empatický, idealistický a širokým okolím vnímaný jako milý, dobrosrdečný a přátelský. Kvůli svému sklonu upřednostňovat potřeby druhých před těmi svými a ignorovat vlastní problémy se často dostává do situace, kdy se cítí přehlížený, nenaplněný a nespokojený, přesto udržuje status quo a uvnitř dál tiše trpí, neboť v životě jsou přece důležitější věci než jeho přání a potřeby. A tím se ocitá v lepším případě v začarovaném kruhu, v tom horším pak na spirále ke dnu. A jelikož si za léta pediatrické praxe plné nešťastných, plačících a strádajících dětí osvojil techniky „rozveselování“ a „rozptylování“, funguje takhle i v běžném kontaktu. Svou mizérii oblékne do kostkovaného fraku, na bolest nasadí červenou bambulku a rozjede klauniádu, kterou účinně odvede pozornost od sraček, ve kterých se utápí, kdykoli je o samotě. Za všech okolností usměvavý, vlídný a zábavný. Vždy připraven podat pomocnou ruku, nabídnout radu, popovídat si. Ve skutečnosti zlomený a zoufalý narkoman, který nedokáže pomoct sám sobě.
Netuším, jakou osobností byla Jocelyne Portmanová, a už to nikdy nezjistím, protože se doma ve vaně předávkovala diazepinem a pak si do hrudi vrazila kuchyňský nůž. Nejspíš nepředpokládala, že bude žít ještě několik hodin, že ji najde soused, že se dostane do nemocnice, že se ji budeme snažit zachránit. V anatomii se zjevně příliš nevyznala, srdce minula. Příčinou smrti bylo utonutí. V diazepamovém útlumu nakonec sjela hlavou pod hladinu a vdechla vodu.
„Já to nechápu,“ řekl mi na chodbě ten muž, co jí zavolal záchranku. „Nikdy jsem nepoznal člověka, který by byl tak šťastný jako Jocelyne. Vždycky byla tak krásně rozesmátá, plná radosti.“
Myslím, že si dneska všichni na pohotovosti vzpomněli na Romildu Vaneovou, nejusměvavější sestřičku v celé nemocnici.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit