22. Plán

Smrad z připálené zeleniny se ještě držel u stropu, ale plán byl jasný.
Nevymysleli ho snadno. Slávka trvala na tom, že musí sestře na pohřeb. Postarat se o nemocné děti, utěšit babičku.
„Než vyřídíš povolení k cestě, bude dávno po všem. Policejní komisařství, Gestapo, pořád jsi žena v židovském manželství,“ tatínek ji odtáhl od sporáku a pevně sevřel v náručí. „A rozvést se tak rychle nestihneme!“
Neusmála se.
„Nemůžu je v tom nechat! Babička už je stará, co když taky onemocní. Nebo umře!“
„Slávinko, neplač!“
Otto se obrátil na bratra. „Možná mám nápad. Ale bylo by to hrozně riskantní.“
David domanévroval vzlykající ženu ke kanapi. Usadil ji, svezl se vedle ní a volnou rukou zašátral v kapse.
„Ten kolega, co ti dal vakcínu, přece jezdí očkovat i na venkov?“
„Ano. Ani nacisti nechtějí mít epidemii všude. Ale mě tam rozhodně nepustí.“
„Tebe jsem nemyslel. Slávka se může vyměnit za jednu z jeho pomocnic, přece dřív pracovala jako ošetřovatelka. Když vyrazí brzo ráno, snad projedou v sanitce přes kontroly.“
„To je ale hrozně nebezpečné!“
„Nevypadá jako Židovka, půjčí si plášť a práci zná.“
„A nemohla bych jet také? Jakože na praxi? Sestřičky se také zaučují.“ Erika se vmísila do hovoru. „Už jsem velká. Chci být konečně užitečná! Mohla bych tam zůstat a postarat se o děti, já jsem proti záškrtu očkovaná.“
Tatínek se zamyslel.
„Nevím, jestli na sebe kolega vezme takové riziko. Jestli to po něm můžu vůbec chtít.“
Otočil se k uslzené ženě.
„To je tak šílený nápad, že by snad mohl vyjít. Zpátky by jel jinudy, takže byste ve voze nechyběly.“
„A ve Dvorcích mě nikdo neprozradí. Znají mě od malička a mají mě rádi,“ Slávka si otřela oči i tvář manželovým velkým kapesníkem a podívala se na Ottu.
„To je skvělý plán. Na vesnici jsou ještě lidé laskaví.“
Tiché „doufejme“ se rozplynulo v hustém dýmu ze spáleného hrnce.