23. Nejhorší scénář

Přišli nad ránem.
Zrovna jsem spal. Probudil mne až Mruniin výkřik, který následovalo chrchlání krve z proříznutého hrdla.
Chlapovi v tmavém oblečení z pod kápě vyčuhoval orlí nos s bradavicí a vyčnívající brada zarostlá třídenním strništěm, nad ní škleb morbidního pobavení.
Přešel jej, když se jeho ruka, třímající zkrvavenou dýku, sama zvedla k jeho hrdlu a udělala šmyk!
Zatímco tělo chůvy se tiše sesunulo do postele, útočníkovo vydal hlasité tupé žuch.
Z domu tiše doléhali zastřené zvuky několika párů nohou.
Co nejrychleji jsem vylezl z postýlky a nakoukl do obýváku. Rozražené okno naznačovalo místo pravděpodobného vstupu útočníků. Na podlaze ležící mrtvola otce jakoby hleděla doširoka rozevřenýma očima, plnýma překvapení přímo na mne: "Helemese kdopak to umí chodit." Ze zad trčící hrot šipky kuše mu však bránil toto skutečně vyslovit.
Otevřené dveře do ložnice spolu s tichem odtamtud přicházejícím mne ujistili, že jakákoli má naděje na nějaký - byť falešný - rodinný život, právě skončila.
Z přízemí se ozval řev - asi jednoho z čeledínů, náhle bez dalšího umlčený.
Přeběhl jsem k taktéž pootevřeným dveřím na chodbu.
Supěl jsem chutí přinutit ty vrahy ubodat se navzájem tisíci bodnutími anebo přiběhnout po čtyřech, nastavit mi krk a sám je podříznout. To by ale znamenalo, že si někdo uvědomí, že mu unikl někdo nebezpečný, koho musí dohnat. Už ten jeden mrtvoň v mém pokoji bude problém. Ledaže bych to uhrál na to, že se nějak nepohodl s některým z kolegů. Zaznamenal jsem kroky o patro níže a chytl vědomí, které je vydalo. Hezky jsem jej donutil vyběhnout po schodech nahoru a pak kolem mne a do pokojíku. To se ale zjevně nelíbilo jinému z jeho kumpánů a šel se podívat, co to že to ten tak najednou provádí. Chtěl jsem jej mentálně zahnat zpět, ale ouha! Narazil jsem na neproniknutelnou vůli! Pozdě jsem si všiml talismanu, který zasvítil na jeho hrudi. Co hůře, majitel talismanu si všiml mne. Co viděl jej na chvíli zarazilo, čehož jsem využil k zoufalému přeběhnutí chodby a zavření se na toaletě. Bylo mi jasné, že závora jej neudrží dlouho.
Co teď!?
Zkoušet jak dlouho vydrží ochranná schopnost talismanu? Blbost, on se přes dveře dostane dřív.
Zaútočit na něj pomocí kumpána, co není chráněný? Nejistý výsledek, a pak jsem zas u toho, že někdo určitě pošle další... Jenže, tenhle mne viděl a pamatuje si mne, takže kumpáne útoč!
Přinejmenším jej alespoň zdrží.
Šachta prevétu nevypadala vůbec lákavě. Dospělec by se jí neprotáhl, ale já - alespoň co do rozměru - pohodlně.
Lepší o tom moc nepřemýšlet udělal jsem šup dolů!
Odřený a potlučený jsem žbluňkl do hnusné směsi tekutiny a čehosi měkkého a mazlavého - řekněme, že to je bláto. Ano je to bláto a voda, nic víc!
Bohatství mé rodiny mne zachránilo - chudé čtvrti kanalizaci nemají.
Co se to tu hýbe?!
Jasně, krysy, nebo potkani, co já vím.
Oči si rychle přivykly tmě, díky mé noční povaze, přemístil jsem se tedy stokami dále od míst, kde mne nejspíše začnou hledat.
Nejde to dobře, mám zraněný kotník a koleno, navíc z několika ran jsem ztratil část z nevelkého objemu krve prťavého těla.
Budu to muset zpravit, to bude stát spoustu energie. Unavený jsem přitom už teď. Kde se tady budu moci vyspat? Postýlku tu určitě nenajdu. Dolovat informace z krysích mozečků je také docela náročné. Vhodné jídlo tady neseženu žádné, budu muset žrát fujtajxl, co tu je - ty potvory hlodavčí tu na něčem přežít dokážou...
Ty jsi mi zajímavá a zvědavá krysa! No pojď blíže, pomyslel jsem si, potřebuju se ti podívat do hlavičky, co víš o okolí.
Krysa se ale začala zvětšovat a měnit tvar, má veliké zuby i veliké drápy...