24. Berufungsbefehl

„To budeš muset!“
„Strejdo?“
Erika se otočila k Ottovi. „Proč mě musíš vždycky nachytat venku!“
„Radši já než někdo jiný,“ tentokrát se neusmál. „Zase prcháš z domova?“
„Jen jsem schovávala Ženku. Malí by ji utahali.“
„Aha. Tak pojď.“
Vyrazil dlouhými kroky přes dvůr.
„Kdes byl dneska tak dlouho? Táta už je dávno doma.“
„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará!“
„Bude mi šestnáct!“
„Někdy je lepší nevědět. Třeba jsem se byl jen tak projít. Doktor říká, že takový věci potřebuju.“
Erika se nafoukla. Dupala za ním po schodech a významně mlčela. Není mimino!

Oto si nevšiml. Ani se neotočil. Pověsil kabát, vyzul boty, rychle přešel kuchyň a zavřel dveře od pokoje, kde oddychovali kluci.
Z aktovky vytáhl velkou úřední obálku. „Tohle jsem vytáhl ráno ze schránky.“
„Ne!“ David pochopil první.
„Byl jsem se poptat. Zjistit, jestli se dá ještě něco dělat.“
„Nedá.“ Paní Týleová sotva šeptala.
„Nezmůžete nic. Jako můj muž. Už jsme to zkoušeli.“
„Kdo?“ Slávka skoro nedýchala.
„Povolaní jsou zatím jen stoprocentní Židé. David a já. Příští pátek, v 11.45. Seřadiště Bubny. Odolné a teplé oblečení, pevná obuv, lůžkoviny. Talíř, hrnek, lžíce a jídlo na dva až tři dny. Toaletní potřeby a nezbytné léky. Maximálně padesát kilo na osobu v zavazadle.“
Otto rozložil našedlé papíry na stole.
Erika zkoumala lejstra s úřední hlavičkou SS-Sonderkommando für die Evakuierung der Juden.
„Tady píšou přesídlení na východ. Nový domov v Terezíně. Tati, to je tam, kam odjel Fredy? Třeba se tam s ním potkáte!“
„Třeba.“
Erice se při zmínce o Fredym trochu stáhlo břicho. Potřebovala to zamluvit. Drnčela jako kolovrátek.
„Kluci z Makabi dostali psaní. Že se má dobře. Připravuje tábor na příjezd dalších dětí. Povolávají muže na práci. No jasně! Řemeslníky. Truhláře. Proto asi jedete první. A až to všechno nachystáte, přijedeme za vámi. Takže to stihneme. Pomůžeme babičce a vrátíme se včas, abychom se pořádně rozloučili. Náš plán platí, že jo?“
Otto zavřel oči.
Ticho v kuchyni se dalo krájet.