31. Setkání

„Muž, cca 30 let, v bezvědomí, polytrauma: hlava, hrudník, horní končetiny; velká ztráta krve, tlak 60/40, tep 120, kape mu fýzák s morfiem.“
Letecký záchranář předal pacienta traumatologickému týmu na heliportu, spolu se všemi záznamy a připojeným vybavením.
„No ne!“ zvolal Sirius, který vyskočil z vrtulníku a překvapeně hleděl na doktorku Abeilleovou, oděnou do jednorázového ochranného obleku, s vlasy zakrytými nařaseným čepcem. „Marie! Snažíš se žít normální život?“
„Do Mali se vracím v září. Zase jsi neodolal hře na superhrdinu?“ okomentovala jeho svérázné řešení krvácení z brachiální tepny.
„Byl to jen švýcarák, trocha izolepy a odličovací tampóny,“ prohlásil skromně a následoval je na chirurgickou ambulanci.
„Kancelářské svorky došly?“
„Normálně jich u sebe nosím aspoň pět, ale teď jsem jako na potvoru žádnou neměl.“
„Kdo je to?“ otočil se k Marii zamračený lékař, který měl právě vedoucí službu na urgentu.
„Promiň, Berte. Sirius Black, primář chirurgie St. Phoenix v Londýně a můj příležitostný kolega na misích. Siriusi, Albert Molin, šéf naší pohotovosti.“
„Mistr improvizace, jak vidím,“ ušklíbl se doktor Molin.
Sirius vycítil napětí, které z toho chlapa vyzařovalo, a z nějakého důvodu měl tendenci ho ještě zvýšit, aby si ověřil, odkud pramení.
„Jo, v improvizování jsem skoro tak dobrej jako v šoustání.“
Dvě sestry, které je doprovázely, očividně dobře porozuměly této části anglické konverzace, jelikož zachrochtaly smíchy a mírně zčervenalé se po sobě podívaly. Albert Molin jejich pobavení nesdílel. Zatvářil se pobouřeně a zabloudil zpytavým pohledem k Marii. Ta obrátila oči v sloup, což byl jediný pohyb, který se v jejím kamenném obličeji odehrál.
„Je nesporné, že oboje praktikuješ rychlostí blesku.“
„Není čas ztrácet čas.“
„Ano,“ vstoupil mezi ně nakvašeným tónem doktor Molin, „skutečně teď nemáme čas na vaše postelové historky. Když dovolíte…“ Jemně Siriuse odstrčil od pojízdného lůžka, které vzápětí protáhl do ambulance. „Sem už smí pouze nemocniční personál.“
„Marie, řekni mu, že nemusí žárlit. Jediný, co si poslední tři roky vyměňujeme, jsou knížky. Mimochodem, nevrátilas mi Olbřímí chloubu. Doufám, že tvým listováním příliš neutrpěla.“
„Ty jsi pořád stejný vocas, Blacku,“ zakroutila hlavou doktorka Abeilleová. „Díky, že jsi nám ho přivezl, postaráme se o něj. Tu knihu ti pošlu poštou. Jestli někde bydlíš.“
„Bydlím.“
„Tak fajn. Nech mi na recepci adresu. Měj se.“
Zabouchla mu dveře před nosem. Sirius na dlouhé nemocniční chodbě osaměl.

Město Manakara na jihovýchodním pobřeží Madagaskaru poskytovalo Luně i Nevillovi přesně to, co od pobytu očekávali. Luna měla na dosah bosé nohy rozlehlou písečnou pláž a průzračné tyrkysové moře se spoustou dechberoucích tvorů. Neville měl na dohled divokou řeku obklopenou tisícem odstínů zeleně a čarokrásnými květinami.
Ráno nevstávali. Budilo je vlastní tělo, které si přálo spát až do desíti.
Na terase dřevěného bungalovu jedli sladké ovoce a pili mléčný koktejl.
Místo oběda se koupali, potápěli nebo chodili podél řeky a sbírali rostliny. Nevillův herbář se úspěšně rozšiřoval o vzácné exempláře.
V žáru odpoledního slunce seděli pod rákosovými slunečníky, jedli čerstvě ulovené ryby, povídali si nebo spolu mlčeli.
Luna trávila západy slunce na pláži. Meditovala zahrabaná v písku a s posledním paprskem, který blesknul na zvlněné mořské hladině, se vracela domů. Neville mezitím nakupoval jídlo a vařil.
Po večeři se milovali a pozorovali vesmír, který se jim promítal nad hlavou ve vysokém rozlišení a bez jakéhokoli světelného smogu. Společně s nedalekým Réunionem a Mauriciem byl tenhle kout světa hojně vyhledávaný právě pro astronomická pozorování.
Do hlubin naší galaxie hleděli se sklenkou vína až do prvních ranních hodin.
Ráno stejně nevstávali.

Když si na hotelu zalezl do koupelny a shodil ze sebe oblečení, pohled na zrcadlovou stěnu ho příliš neutěšil. Teprve nyní zjišťoval, co všechno tím nešťastným pádem utrpělo. Kolem pánevního výběžku měl zčernalou krevní sraženinu, rameno bylo červené a nateklé a koleno vypadalo, jako by ho omylem strčil do drtičky ledu.
Dal si 20 minut pod teplou sprchou a se zavřenýma očima jen pomalu dýchal a rozháněl bolest, o níž nepochyboval, že se za chvíli opět vystupňuje, až Stella vezme do ruky kartáč a důkladně mu tu ránu vyčistí.
Ve snaze tuhle torturu oddálit zůstal v bezpečí koupelny ještě další čtvrthodinu. Pomalu se oblékl, sedl si na sklopené záchodové prkýnko a vzal do ruky mobil. Z náhlého popudu napsal textovku Elizabeth. Pak projel pár reportáží z dnešní tragické nehody u Champsevraine.
V italském autobuse, který směřoval do Paříže, bylo 55 osob, z nichž 27 zemřelo, včetně obou řidičů a stevarda. 13 pasažérů bylo s těžkými zraněními transportováno do nejbližších zdravotnických zařízení, 6 lehce zraněných bylo ošetřeno na místě a předáno sociálním službám, stejně jako 4 děti ve věku 5 až 12 let, které jako zázrakem vyvázly z nehody bez zranění. Z předběžného šetření a z výpovědi svědků vyplývá, že pětačtyřicetiletý muž, který autobus řídil, z dosud nezjištěných příčin ztratil kontrolu nad vozidlem, najel do protisměru a následně sjel z prudkého svahu. Na záchranných pracích a odklízení následků nehody se podílely všechny složky a také 6 svědků události, kterým četnictvo okresu Dijon vyjadřuje své velké díky.
Těžce si povzdychl, vypnul telefon, opustil koupelnu a chystal se vyrazit ke Stelle do vedlejšího pokoje. Vtom klika dveří naprázdno zacvakala. Někdo se k němu pokoušel dostat. Ani ho nenapadlo předpokládat, že by to mohl být kdokoli jiný než Stella nebo Sirius. (Hagrid toho času nasával v hotelovém baru a vyjádřil se jasně, že dřív než po zavíračce ho čekat nemají.) Přešel ke dveřím a odemkl.
„Dobrý večer… Severusi.“
„Bellatrix?“
Zíral do sešlé, vrásčité tváře ženy, kterou kdysi znával a která už se sama sobě podobala jen stěží. Dříve husté černé vlasy měla řídké a šedivé, neuspořádaně padající na ramena. Oči rámované temnými kruhy byly vypouklé a působily dojmem, že brzy vypadnou ven a budou se houpat na očním nervu. Celá její vyhublá a svrasklá bytost připomínala strašidlo z dílny Tima Burtona. Přesto v Edwardovi vzbuzovala spíše soucit než obavu.
Po rozpačitém tichu, které mezi nimi na chvíli zavládlo, ustoupil stranou a nechal Bellatrix projít dovnitř. Posadila se do křesílka pod oknem. On klesl na ustlanou manželskou postel.
„Jak jsi mě našla?“
„Není tak těžké vypátrat někoho, kdo se ukazuje ve večerních zprávách.“
„Co chceš?“
„Chci zpátky svého syna.“
„Bohužel jsem ho na tenhle výlet nevzal. Co tu vůbec děláš? Myslím tady, ve Francii.“
„Člověk se tu docela dobře schová, nemyslíš? Pokud zrovna neposkytuje rozhovory televizním reportérům.“
„Schováváš se tu před ním?“
„Nechal mě zavřít do blázince a myslel, že tam shniju zaživa. Kdyby ta zrůda Wazowski nechcípla na jaterní selhání, pořád bych trčela ve vypolstrované cele. Od svého propuštění jsem ani na vteřinu nezapochybovala, že jestli se někdy setkáme, umlčí mě nadobro.“
„Takže jsi o jeho plánech celou dobu věděla.“
„Samozřejmě, že jsem o nich věděla. Ne proto, že by se mi svěřoval nebo že bych figurovala v roli nějakého jeho komplice. To, co se s ním Lucius chystal provést, přede mnou zkrátka neutajil. Na zbytek už jsem přišla sama. Než si pro mě tenkrát Wazowski přijel a nadopoval mě sedativy, pořídila jsem kopie některých dokumentů. Mám 3D vizualizaci té obličejové rekonstrukce, fotografii jeho a Ralphových nových dokladů, taky e-mailovou rezervaci tří lodních lístků na spoj z Doveru do New Yorku, kupní smlouvu na byt v Manhattanu…“
„Předpokládám, že o tom Riddle netuší.“
„Kdyby nějaké tušení měl, už se tu spolu nebavíme. Spolčil by se třeba se samotným Ďáblem, jen aby mě našel. Takhle se – doufám – domnívá, že nemám zájem pouštět se s ním do křížku. Myslí si, že mám příliš velký strach na to, abych se pokusila ho kontaktovat.“
„A proč jsi kontaktovala mě?“
„Protože jestli má někdo šanci se mu postavit, jsi to ty, Severusi.“
Pohled, kterým se na ni díval, víc než cokoli jiného vyjadřoval únavu. A taky evidentní neochotu přistoupit na její návrh.
„Jsi moje –“
„– jediná naděje, Obi-Wane Kenobi,“ dokončil s ironickým úšklebkem. „Ne, nejsem, Bello. Nejsem žádný superhrdina, který zachraňuje svět před padouchy a vrací unesené děti jejich zoufalým matkám. Jsem obyčejný člověk, který už v životě riskoval hodně, málem umřel a rozhodně to nehodlá opakovat.“
„Zbabělec,“ vyplivla pohrdavě a provrtala ho svýma šílenýma očima.
Aniž by si to uvědomoval, sevřel ruce v pěst, celý se křečovitě napřímil a skousl na zadní zuby, až pětka vlevo dole trošku zaprotestovala. Nenáviděl to slovo víc než jakoukoli nadávku, kterou kdy schytal. Nechávalo ho ledově klidným, když na něj pacienti vulgárně pořvávali, nevadilo mu slýchat od Blacka, že je vůl, idiot, chuj nebo píčus a Lilyino občasné postesknutí, jaký je kašpar, bylo vyloženě zábavné. Existovala pouze jediná invektiva, přes níž se nebyl schopný přenést.
„Nejsem zbabělec,“ procedil mezi zatnutými zuby. „Znám svoje postavení na téhle šachovnici i svoje limity.“
„A taky ti chybí ta správná motivace, když už se nerealizuje v oblasti, která by se tě osobně dotýkala, že? Co na tom, že má v podstatě neomezenou možnost potají vyrábět jaderné zbraně a obchodovat s nimi? Komu záleží na tom, že si je od něj koupí nějací podělaní negrové v Keni, Číňani, Rusáci. Ti jsou přece tak daleko, že nás jejich konflikty nemusejí zajímat.“
„Tohle řeší povolanější osoby.“
„Kdo? Policie? MI6?“ Bellatrix se hystericky rozesmála a hned vzápětí umlkla. „Víš ty vůbec, kam až sahá jeho síť spolupracovníků? Vážně věříš, že to nějakým zatýkáním v kauze Riddle skončilo? Že všichni pochcípali? Ne, ne, zlatíčko. Ztratil jen okruh svých nejbližších. Těch, kteří s ním byli v tak úzkém spojení, že se je podařilo obvinit a usvědčit. Ostatní zůstali na svých místech. A spousta jich za tu dobu vyšplhala výš, získala důležitější pozice a větší vliv. Z nich rekrutoval novou řadu svých elitních partnerů. Vedení policie, armádní důstojníci, peerové, vysoce postavení ministerští úředníci.“
„Ne…“ Edwardovi se udělalo mdlo. Místnost se s ním dvakrát zhoupla a srdce bolestivě zatepalo v krku.
„Že zrovna ty budeš tak naivní, to jsem vážně nečekala. Abych se přiznala, na ničem z toho, o čem jsem mluvila, mi nezáleží. Ať shoří v pekle třeba celá Afrika, Čína i Sovětský svaz verze 2.0. Každý, kdo chce válku, si zaslouží v ní zdechnout. Já chci Riddlea zničit z jediného důvodu, a to je Ralph. Dokud bude stvůra jménem Marvolo Voldemort naživu, nikdy se ke svému synovi nedostanu.“
Mobil na posteli vedle něj zahlásil příchozí zprávu.
Je t’aime aussi, papa! XXX
Vrátil pohled uštvané stařeně naproti sobě.
„Nemůžu ti pomoct, Bellatrix. A mám pro to stejný důvod jako ty. Neudělám nic, co by ohrozilo život mé dcery. Nikdy.“