34. část - Nekorunovaný

Nezáleželo na tom, kudy kráčeli. Jeden krok se podobal druhému, ať chodidlo dopadalo na měkký mech, či vyprahlou skálu. Syn Miróovi nepoložil žádné otázky. Snažil se vypozorovat, jak Miró nalézá každé ráno nové útočiště, kde na ně čekají zásoby, ale neobjevil žádný společný znak. A pak, jednoho rána, nebyla jejich nová skrýš prázdná.
Tahle skrýš byla větší, než všechny předchozí. U stěn stálo několik jednoduchých lavic a v zadní části odfrkávali dva koně. Na jedné z lavic, zabalený do pláště, spal muž.
Miró se na spícího zamyšleně díval. Po chvíli se usmál, pokrčil rameny a zakašlal.
Muž se okamžitě probudil a pokusil se posadit. Ruce se mu při tom zapletly do pláště a napolo sklouzl, napolo spadl na podlahu. Zcela probuzenýma očima vzhlédl k Miróovi a uvolnil se.
“Omlouvám se,” řekl pokorně, “čekání mi bylo dlouhé a nudné.”
“Dá se to pochopit,” řekl Miró a v jeho hlase byl jemný káravý osten. “Koně jsou čerství?”
Muž přikývl.
“Pak zítra pokračujeme,” řekl Miró, natáhl se na jednu z lavic a usnul.
Muž, který ve skrýši čekal, nabídl Synovi jídlo, ale nepromluvil. Syn ležel na lavici a sledoval jak sluneční světlo, procházející dovnitř otvory vysoko u stropu, putuje po stěně. Přemýšlel. Miró nebyl překvapený. Miró čekal, že tahle skrýš bude mít obyvatele. Někdo riskoval, když je sem vedl, ale na koních se do Cerilie dostanou mnohem rychleji. Miró je čekal.
Ráno nasedli. Tím se pro Syna, nezvyklého koňskému hřbetu, stala cesta utrpením. Ani Miró, který měl s jízdou očividně více zkušeností, u příští skrýše nejásal. Oba spíš spadli než seskočili, a když obstarali koně i sebe, okamžitě usnuli. Příležitostí k hovoru skokem ubylo.
U každé třetí, či čtvrté skrýše čekala hlídka s čerstvými zvířaty. Nikdo nikdy nepoložil jedinou otázku. Všichni Miróa čekali a znali. Nikoho nepřekvapilo Synovo tetování. Odpůrci Chrámu byli očividně dobře informovaní i organizovaní.
Na hranici Cerského údolí nechali unavené koně hlídce a k pramenům řeky Cer došli pěšky.
Kameny v řečišti byly ohlazené vodou, přesto se bolestivě protlačovaly do bosých chodidel. Miró se každých pár kroků ohlédl, zda za ním Syn příliš nezaostává. Kdyby byl sám, snad by běžel po hladině, taková radost a síla z něj po příchodu do Cerilie vyzařovala.
“Vzduch nikde nevoní líp,” nadechl šťastně před vstupem do jeskyně. Syn mu neodporoval. Otevřená prostranství a divoké přírodní scenérie ho už unavovaly. Přátelská, útulná jeskyně, kde si konečně odpočine a usuší nohy ho lákala mnohem víc.
Stoupali vlhkou jeskyní až do míst, kam ještě dopadalo denní světlo. Tam se Miró ohlédl a bůhví odkud vytáhl louč a křesadlo. Pochodeň Miró nedbale nesl v jedné ruce, zatímco druhou se opíral o Sluneční Berlu. Syn přemýšlel o tom, že právě teď má jeho Otec jedinečnou příležitost zprovodit je ze světa. Stačil by prudký liják nahoře ve skalách a kapky vody stékající po stěnách by se změnily v potůčky, v potoky, v nezkrotné proudy. Síla vody by je strhla a vydala až městům na pláních. Nepoznané a bezejmenné.
“Tady,” Miró se zastavil tak nečekaně, že do něj Syn narazil.
Prosmykli se mezi kameny a úzkou průrvou, ve které bylo vytesané schodiště, stoupali vzhůru. Po chvíli Miró zhasil pochodeň a Syn si uvědomil, že oči přivykají tmě. Vysoko nad nimi se zatřpytil pás oblohy posetý hvězdami. Byli z jeskyně venku.
“Vítám tě, Syne,” řekl Miró tiše, ale šťastně, “v srdci odporu proti Chrámu. Cestou jsi viděl jen pohotovostní stanoviště, která udržovali hlavně kvůli mně, ale tady, tady uvidíš jak veliký odpor dokáže Chrám vzbudit. Tady je naše hlavní sídlo. Naše naděje.”
S lehkostí, která byla po mnoha hodinovém průchodu jeskyní až nepochopitelná, stoupal Miró vzhůru, jako by z něj s každým krokem padala tíha. Syn zaostával, proto když Miró narazil na hlídku, nic neviděl.
“Heslo!” ozvalo se za zákrutem.
“Tý nojté náno, mé,” odrazil se mezi skalami Miróův klidný hlas.
“Pane!” zněla radostná odpověď. “Čekali jsme na tebe.”
Když Syn Miróa dohonil, hlídka nebyla vidět. Miró mu přátelsky pokynul a nechal ho do další jeskyně vstoupit jako prvního. Jeskyní systém byl očividně rozsáhlý. Z hlavní chodby, kterou pokračovali dál, co chvíli vedli odbočky, nebo vstupy do rozsáhlejších prostor. Ale Miró se nerozhlížel, nezajímali ho v pravidelných rozestupech umístěné lampy, ani zavřené dveře, či jednoduché závory. Syn věděl, že právě tady se nesmí Miróovi ztratit, přesto se, když naznal, že jsou hlídce z doslechu, zastavil. Miróovi trvalo několik kroků, než si uvědomil, že ho jeho společník nenásleduje a s tázavým výrazem se otočil.
“Kdo vlastně jsi?” vyletěla ze Syna prudká otázka dřív, než ji dokázal zadržet.
“Já?” Miró se přátelsky usmál. “Jsem poslední dědic Cerilijského vládnoucího rodu.”