Chrám (originální fandom)

Na hlavní Chrámové nádvoří se vstupuje branou zasvěcenou naději. Je pevná a bohatě zdobená. Přesto v místech, kde se zdivo potkává se zemí, zahlédnete několik myších děr. Než ten, kdo má ulehnout na oltář, branou projde, každý se na okamžik zastaví. Několik nádechů, pár úderů srdce. Rychlý pohled na ústí myších děr.
Existuje pravidlo. Když myš opustí temnotu tunelů a postaví se obětovanému do cesty, je to Boží pokyn. Obětování se nekoná. Pro každého existuje naděje.
Co ovšem žádný obětovaný neví je, že před každým obřadem přijde jeden z kněží a do každé z děr vloží kus lákavé otrávené návnady.

Slunce je veliké a spalující.
Je obrazem Boha, proto je i Bůh veliký a spalující.
Ti, kdo v něj věří, chtějí oslavit jeho dokonalost, jejich víra nemůže být jiná než veliká a spalující.
Víra.
Prochází světem a kde se jí postaví, tam nenechá kámen na kameni.
Věřící.
Ve jménu víry ničí, zabíjejí a mučí.
Krev.
Vytéká ze žil nevěřících i věřících a její kapky se stékají v potůčky, řeky a moře.
To vše se děje ve jménu Božím. Pro Jeho větší slávu.
On mlčí.
Když mlčí, znamená to, že se vším, co páchají v jeho jménu, souhlasí.
Nebo snad ne?

První kněz Chrámu Slunečního Boha stojí sám. Silueta se rýsuje proti planoucímu obzoru. Zapadající Slunce plní mysl mírnými myšlenkami. Jeho světlo je měkké, všeobjímající. Hřeje tak, aby neublížilo.
Než Slunce zcela zapadne, objeví se druhá silueta. Přijde k Prvnímu, přátelsky mu položí ruku na rameno.
„Sraž k zemi nehodného!“ rozlehne se náhle nad Chrámem. První se skácí. I tak probíhá převzetí moci.
Ti, kterým se zdál První příliš slabý, si vyvolili favorita.
První, který klesl k zemi, náhle nikdy neměl žádné následovníky.
Ráno zase vyjde slunce. Nezmění se nic. Bohu nezáleží na tom, kdo ho uctívá, dokud teče dost krve.

Když překročí hranici a vyjde ze stínu, sledujeme, jak se tvé paprsky proplétají prameny jejích vlasů.
Když jde vzhůru a její šaty se rozvlní, představujeme si, jak se tvé světlo rozlije ve skrytých úžlabinách.
Když přichází k oltáři, dýcháme ve stejném rytmu, v jakém se jí za chůze pohupují ňadra.
Když přihlíží obětování své matky a skrze její krev se stane tvou novou ženou, vydechneme.
To tělo, ta ňadra, ty úžlabiny jsou naše. Stačí požádat.
Protože kdokoli požádá, stane se na tu chvíli Tebou.
Ó Bože, budeme milovat tvou ženu až do chvíle, kdy ji skrze jednoho z nás obtěžkáš.

Za slunečním žárem spalujícím tak, že by dokázal maso od kostí okrájet, anebo možná ještě dál, leží Chrám. Na první pohled se posledním přeživším z Bonbonského kmene zdá zcela obyčejný, ale už na ten druhý začne být jasné, že jim Chrámoví kněží předvedou podivuhodné věci.
Holohlavý žalářník s velkýma ušima se usmívá, když zajatce zavírá do cel. Nenechá se vyvést z míry ani jejich odporem, ani jejich spoluprací.
Za každými zamčenými dveřmi chvíli postojí a než zaklapne a zajistí okénko, kterým se dovnitř podávají příděly jídla, klidným hlasem pronese: “Nebojte se, každý problém, každé utrpení, vyřeší obětní nože našich kněží.”

Je Bůh a je člověk. Co jest Boží, patří Bohu. Co jest lidské, člověku.
Bůh dává i bere. Dává nenávist vůči všem, kdo v něj nevěří. Bere svobodnou vůli a žádá nelítostné dodržovaní svatých zákonů.
Bůh burcuje i tiší. Burcuje silné k ovládnutí slabých. Tiší pochybnosti, když se do srdce vkrade falešná lítost nad kacíři.
Bůh je světlem na obloze i v duši. Své věřící věrně provází životem a opouští jen z trestu. Je vším, co do něj jeho věrní vložili. Dělá vše, co od něj očekávají.
Bůh sám tak dokáže téměř cokoli. Jen zabít, zabít musí jedině ruka člověka.

Na začátku se ještě mohl rozhodnout. Někteří svým bohům obětují květiny. Další ovoce. Jiní se zastaví u zvířat.
Jenže, on svého Boha považoval za největšího, za toho, pro kterého je jen oběť nejvyšší dost dobrá. Vsadil na smrt a pach prolévané krve přiváděl věřící Bohu blíž.
Bůh jim přál. Získávali nová území, bohatli a jejich vážnost vzrůstala. Už nebyli jen malá nevýznamná sekta.
A ti, kdo založili Chrám, postupně uléhali na oltář, když bylo třeba usmířit Boha obzvláště významnou obětí.
Teď už si první První vybírat nemohl. K oltáři mu zbýval jediný krok a jeho nástupce držel v ruce nůž.

Vězeň mlčel. Už nebylo, co říct. Přesto se každý jeho vzdech v odrazu od stěn jeho cely formoval do slov.
“Bůh čeká, čeká, čeká,” zpívala cela v tiché a vytrvalé kamenné melodii. Nebylo ji možno umlčet.
Vězeň nedokázal ocenit mistrovství řemeslníků, kteří pečlivě vybrané kameny opracovali a sestavili právě tak, aby stěny jeho cely dokázaly zpívat.
Vězeň si nedokázal vychutnat melodii prostupující jeho tělem.
Věděl totiž, že Bůh čeká marně.
Kdyby mohl, ulehl by vězeň na oltář a s nesmírným ulehčením by zemřel pro větší slávu Boží. Jenže nemohl. V Chrámu už nezbyla jediná ruka, která by ho dokázala obětovat.