Ačkoli má děda vlasy spíš bílé než šedé, má je nádherně husté, zdravé a silné, leckterý mladík by mu je mohl závidět. Teď je má i dlouhé. Na hlavě mu tvoří krásné prstýnky.
„Stando, pojď sem!“
„Ano, dědo, co si přeješ.“
„Ostříháš mě.“
„Hm, dědečku, proč se nedáš ostříhat u kadeřníka?“
„No, nejprve to nešlo kvůli karanténním opatřením a teď odjela kadeřnice do lázní. Už mám vlasy přerostlé. Tady jsem ti připravil nástroje.“
„A co babička nebo Kája, ty by tě ostříhat nemohly?“
„Ne, odešly spolu nakoupit. Překvapíme je. Až se vrátí, budu už ostříhaný.“ Děda si svlékl tričko a sedl si na kulatou židličku.
„Na co ještě čekáš?“
„Ale dědo, já to neumím, nikdy jsem to nedělal.“
„Všechno je v životě jednou poprvé. Nesmíš být bázlivý. Pro dobrou věc je třeba odvaha.“ Dej se do toho!“ přikázal nesmlouvavě.
Standa vzdychne, pak bezradně pokrčí rameny a dá se do toho.
„To je příjemné, jako když mně maminka vískala vlasy,“ přivírá děda slastně oči. Staník se zatím činí.
„Nechám toho, dědo. Já to neumím. Udělal jsem ti vzadu zuby.“
„Tak je zarovnej, ne?“
Standa se snaží a zarovnává.
„Nejde to, dědo. Teď tam máš pro změnu schody.“
„Přece neutečeš od rozdělané práce. Tak na to vezmi mašinku. Alespoň se využije. Koupil jsem si ji v Lidlu.“
„Mašinku?“ Standův hlas má nádech zoufalství.
„Strejda Patrik mne jinak nestříhá než mašinkou.“
Děda dříme a Standa se soustředí tak, až je mu vidět špička jazyka mezi rty. Teď dědovi únavou klimbla hlava.
„Dědo, necukej se. Teď jsem ti ve vlasech udělal kráter!“
„Nu co, zkrátíš mi to souměrně po celé hlavě.“
„Jak myslíš.“
Standu rodiče učili neodmlouvat. A tak přejíždí mašinkou sem a tam.
„Už to máš zarovnaný, všude úplně stejně dlouhé,“ hlásí vítězně vnuk.
„Ukaž.“
Ze zrcadla na dědu kouká vyjevený, téměř holohlavý chlap.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit