Když si Šárka cestou zpátky do kuchyně uvazovala zástěru, říkala si, že je štěstí, že si sestra nevybrala osla. Šárka byla přesvědčená, že to, co viselo ve skříni, byla pravá oslí kůže i s vypreparovanou hlavou. Vyhledávaná moly.
Nebylo to naposledy, kdy se na ni ten den štěstí usmálo. Musela vyčkat do večera, ale nakonec využila okamžiku jemné, delikátní rovnováhy světa, vesmíru a osudu vůbec – té vzácné chvíle, kdy je nádobí v oběhu, naložené krmí, a ještě se nevrací zašpiněné a olezlé vážně divnými věcmi, které v rámci zachování zdravého ducha a trávení není radno blíže zkoumat.
V této vzácné skulině v čase se Šárka vytratila s podnosem s ovocem a postupovala s ním jako se štítem hradem. Zabralo to. Nikdo se jí na nic neptal.
Klouzaly stíny a potichu je zvala, ať ji provázejí a schoulí v sobě, aby byla stejně nezřetelná jako Klářina tvář.
Když stoupala po schodech k síni, uvědomila si, jak je unavená. Na odpočivadle se jí zatočila hlava a chvíli to vypadalo, že tam vyklopí ovocný salát. „Pospěš si,“ řekl jí kolemjdoucí sluha. A pak se zmateně ohlédl, s kým to mluví.
Šárka pro něj taky měla dobrou výzvu, ale polkla ji a šla dál.
Následovala hudbu, pak světla, potom houstnoucí davy. Klouzala sem, tam a podařilo se jí vyhnout několika nepozorným sluhům a za nimi i hostům za cenu jen jednoho ztraceného jablka a pár kuliček hroznů.
Postavila tác na stůl před dvojici, která vypadala, že by jí čerstvá strava prospěla, a na chvilku zacouvala ke zdi. „Potřebovala být vyšší,“ říkala si, když obcházela vybavující se hlouček. Jakmile zpoza nich vykoukla, okamžitě našla sestru. Tančila s princem – místo vedle krále, který lehce podupával nohou do rytmu, bylo prázdné, a Klářin společník měl hnědé vlasy a ptačí masku, což měl být nejspíš ten jejich pověstný jestřáb. Klára zvládala situaci přesně podle všech pravidel a předpisů. Jeden z těch tanců dost odtažitých na to, aby ho nebodla do oka papírovým rohem posetým třpytkami. Šárka sykla při pomyšlení, jak těžko se ty mrňavé potvory budou uklízet. Podobně kriticky zhodnotila i množství nádobí, které hosté špinili. Zaručeně by jim stačily tak dvě třetiny.
Od podobných praktických úvah ji však opět odvedla Klára, která se zdála být ve svém živlu, a občas při otočce, kdy ji princ držel za ruku, i ve své kůži. Šárka zamrkala. „Na okamžik… jako by měla obyčejnou bradu.“ Jako kdyby se jí zpod masky uvolnil pramen vlasů.
Pak si uvědomila ještě něco. Král byl sám. To místo vedle něj bylo jak vlevo, tak vpravo.
Na chodbě vedoucí k princezniným chodbám stála stráž. Šárka zalitovala, že nechala tác s ovocem těm dvěma chudokrevným v síni, třeba by se dostala k princezně s večerním občerstvením.
Otočila se, odešla za roh a přemýšlela, co s tím. Podle toho, jak ji dvojice stráží sledovala, by potřebovala zapracovat na neviditelnosti, jenže jak? Měla co chvíli vcházet do chodby vedoucí ke komnatě?
V kuchyni se ráno dva kluci vsadili, jestli se princezna objeví, a hlavní kuchař je rozsadil a přidal jim práci, protože „měli spoustu času na klábosení“.
Kuchařka, která se vyznamenala tím, že dokázala nejrychleji a nejdůkladněji oškubat středně velkou husu, poznamenala: „Když ona chudá pořád stůně. Myslíte, že…“
„Nemyslíme?“ zarazil ji hlavní kuchař.
„Jako že jestli by jí prospěl pořádný vývar,“ dokončila kuchařka dotčeně.
Nejspíš ano, protože princezna se objevila. Právě teď. Prošla kolem Šárky.
Stráže nikde.
Šárka spěšně nakoukla za roh. Muži hleděli na stěnu před sebou a nijak s nimi nehnulo, že kolem právě prošla princezna Linda, oficiálně nemocná.
Lépe řečeno, provlála. Nesla se schodištěm v plné polní – střevíčky, plesové šaty, ovšem maska žádná. Třeba tam šla jako duchu nebo rusalka.
Nikdo na chodbách a schodištích si jí nevšímal. Jenom Šárka se za ní držela jako zahraniční odbornice na neviditelnost.
Nejen že princeznu nikdo neviděl, ale ani jí nevstoupil do cesty.
„Neumřela jsi, že ne? Zrovna teď.“ Ducha zatím nikdy nepozorovala – o povaze bludiček vedli vědci dlouholeté spory – a nechtěla s tím začínat zrovna v případě Lindy, která byla, co si pamatovala, milá a laskavá. Něco na způsob Kláry, jen méně… zvonivá, vzletná a zpěvná.
Šárka měla pocit, že je ještě hubenější, než když se viděly naposledy na plese, na který proniklo zákeřné kouzlo. Zatrnulo jí. Jak dlouho byla nemocná?
Nedlouho po plese se na hradě objevil Lindin bratr a šel po Šárce, nebo po něčem v jejím pokoji.
„Vážně ji nikdo nevidí?“ Ohlížela se po tvářích lidí, které potkávali, ale nikdo se nad princeznou přítomností nepozastavil. Zato Šárce opláceli pohled, jako by chtěli říct: „Na co zíráš?“
Princezna Linda minula chodbu vedoucí k síni a princezna Šárka se s už dočista zamotanou hlavou motala za ní. Jako by se propadla do snu. Třeba někde usnula a –
„Au!“ Málem si vyvrkla kotník.
Takže nespala. Jen ve spirále kroužila za princeznou, kterou nikdo kromě ní neviděl. Na úpatí schodiště princezna proklouzla dveřmi.
Jinak se to nazvat nedalo.
„Jestli jsou zamčené,“ zabručela Šárka a stiskla kliku.
Nebyly. Dřely o podlahu tak strašně, že to princezna nemohla přeslechnout.
„Pokud není duch,“ připomněla si Šárka a zachvěla se. Nejen chladem sklepení. Ve vzduchu bylo kromě hniloby ještě něco. Den, kdy se splní můj sen. Vybavil se jí strach z pokročilého polodětství, že ji královna Blanka, nebo dokonce táta zavřou do žaláře jako čarodějnici.
Pokud ale princeznu nevzbudily dveře, může riskovat i světlo. Snad tu neskladují výbušné alchymistické lektvary. A snad světlem nepřiláká obří zubatou stvůru, v kterou se princezna proměňuje.
Rychle ten proud myšlenek zarazila a mávla rukou. Aspoň na tohle kouzlo byl spoleh. Bledý pablesk ozářil sklepení. Klenbu zdobenou pavučinami. Staré bečky, bedny, bezedné odkladiště krámů.
Princezna nikde.
Šárka prohledala každý kout, nakoukla za každou hromadu. Po princezně ani stopa. Nebyla ani tak ohleduplná, aby po sobě zanechala střevíček.
Šárka zůstala bezradně stát. A pak – světlo v její dlani se zatřepotalo. Zvedla hlavu. Vlas pavučiny povlával ve vánku. Vzadu na šíji zamrazilo.
„Žádné prudké pohyby,“ poradil jí nepříjemně povědomý hlas.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit