Čtyřicátásedmá

Reka stojí na hromadě trosek nad Perenarovou boudou a dívá se na oblohu. Mohla by věřit, že je sama, ale cítí lehké mentální dotyky svých stávajících souputníků. Mají o ni strach, od té strašné chvíle, kdy ji a Cartera před útokem gardy zachránil Cal, kdy zaplatil cenu, která byla možná až moc vysoká...

Když napne síly a plně se soustředí, dokáže dokonce poznat, že v tuto chvíli ji hlídá Aaron a taky N´ana, nejstarší z žen Perenarovy skupiny.

„Díváš se nahoru, ale myšlenkami jsi dole,“ promluví právě N´ana za jejími zády. Reka se zachvěje.

„Mám strach,“ odpoví tiše.

„Perenara věří, že dokáže Cala zachránit,“ odpoví N´ana, odmlčí se a pohled se jí rozostří. „Na tu dálku to nedokážu zjistit, ale myslím, že se nemýlí,“ dodá po chvilce.

„Celý život jsem žila nadějí, že opustím Metro a dostanu se jinam. Nahoru,“ pronese zamyšleně Reka, „teď jsem tu a svět je ještě krásnější, než jsem si vysnila. A přesto bych v tuto chvíli nejraději byla zpátky dole, i když vím, že bych tam nebyla nic platná.“

„Já vím,“ řekne N´ana mírně, „ a jako jedna z první generace bezdětných žen ti závidím tvoje sny a naděje. Mě moje opustily už dávno.“

Slunce krvavě zapadá a ony stojí na haldě sutin a drží se za ruce, dokud nepadne tma.