Čtyřicátášestá

Neslyšná hudba utichne, Perenara se vyčerpaně zhroutí na zem, tvář strhanou. Do mučivě dlouhého ticha Vrchního pracovny se náhle ozve Calovo trhané nadechnutí. Carter se vymrští, sevře Calovo tělo v náručí, otře mu tvář a zabalí ho celého do svého teplého kabátu. Slobodan přistoupí k tělu Vrchního, jednu dlaň mu položí na čelo, druhou na hrudník. Strach mu rve vnitřnosti, v panice není schopen poznat, zda Vrchní dýchá, zda jeho srdce bije, zatímco to vlastní mu tepe v hrudi, v krku, tak hlasitě, tak divoce. Má pocit, že necítí nic, žádnou známku života. Velmi něžně položí vysoké tělo Vrchního zpátky, pak přistoupí ke zdi a prudce z ní strhne jakési vzácné goblény. Zabalí do nich Vrchního jako kokon, poklekne k němu, tře mu zápěstí i ruce a zběsile mumlá modlitby, prosby i výhružky.

Cal se slabě pohne, víčka se zachvějí, pohlédne na Cartera a přes rty přelétne stínek jeho uštěpačného úsměvu.

„To jsi mě táhnul až sem na zádech, ty mezku?“ zašeptá.

„Pěkné poděkování za záchranu,“ odsekne Carter, „a za tu hrůzu, cos nám nahnal.“

„Děkovat by měl někdo jiný,“ odpoví Cal, „jistý hlupák, který nikomu nic neřekne a vyrazí si na dostaveníčko přímo mezi slídiče gardy.“

„Nebyli jsme na dostaveníčku,“ Carterova tvář se zbarví do zajímavého odstínu rudé, „probírali jsme s Rekou, co budeme dělat dál.“

„Každý tomu říká jinak,“ pokusí se o ironický škleb Cal, podívá se na Perenaru, který mu pohled vrátí a neznatelně přikývne.

„Láska je velká síla, Cartere,“ tiše řekne Cal.

Než zavře oči a usne, patří jeho poslední pohled otci.