Skryté město - kapitola 44

Všechno kolem mu přišlo známé. Někdy tady už byl, jen si teď nevybavil kdy. Koba prošel dveřmi do pokoje, který zel téměř prázdnotou a do všech koutů ho prostupovalo ticho. I kroky, které by normálně dupaly a lomozily, nešlo zaslechnout. Téměř, jako kdyby se při každém došlapu propadal do měkkého vlněného koberce.

Koba se cítil ztracený. Všechno kolem mu cosi připomínalo, ale zároveň tušil, že je v místnosti poprvé. Na zdi visely dřevěné hodiny, kdysi dávno fungovaly, dnes už je pouze obaloval prach. Kobu záhadným způsobem lákaly k sobě, a když se vydal jejich směrem a snažil se najít odvahu dotknout se jich, něco mu přerušilo jeho úsilí. Celá místnost se s ním zatřásla a on ztratil rovnováhu. Hodiny mu zmizely z dohledu, místo nich zíral na strop. Co se to děje? Ohromná rána a praskot kolem něj. Musel se podívat pod nohy a zjistil, že celá podlaha místnosti se propadá. Díra se rozšiřovala od prostředka místnosti a rychle postupovala až k němu. Jeho tělo se nehýbalo, ačkoliv mu v duchu poroučel, aby uskočilo. Jenže zůstal bez hnutí a smetla ho další vlna. Prkna mu pod nohama zmizela a on se propadl dolů.

Pád trval chvilku a výška byla jen dva metry, ale stejně. Celé tělo ho bolelo. Odkašlal si, aby dostal z krku suchý prach. Poté se rozhlédl kolem sebe a spatřil temnou kamennou chodbu, táhnoucí se dvěma směry. Viděl až na konec křižovatek, ačkoliv nikde kolem něj nebyl zdroj světla. Zaklonil hlavu, aby zjistil, jestli není nějaká možnost vylézt zpátky do místnosti, ale nad ním byl pouze mechem pokrytý strop. Díra zmizela. Zajímavé je, že ho to nevyděsilo a ani mu to nepřišlo divné. Prostě jen potřeboval pokračovat dál. Ani na jednu stranu ho to netáhlo a poté si všiml malého zamřížovaného otvoru u jeho nohou.

Možná půjdou ty mříže povolit, díra byla tak akorát velká, když by si lehl. Právě ve chvíli, kdy poklekl, se zpoza tmy za mřížemi ozval syčivý zvuk. Naklonil se blíž, ale temnotou nepronikl. I když… nepohnulo se tam právě teď něco? Něco bílého….

Koba zalomcoval mřížemi. Bílý flek se postupně zvětšoval, jak se něco přibližovalo k němu. Neustoupil, chtěl tomu naproti. Skrz se dostat nemohl, mříže držely pevně, ale se stále větší silou je rval, až mu po nich ruce klouzaly potem. A potom zaslechl syčivý zvuk těsně u svého ucha. A věděl, že bílá tvář je někde v koutku jeho oka. Stačí se jen podívat a zhrozit se. A že druhá tvář je v koutku druhého oka… že je postupně obklopován ve tmě a jedinou jeho možností je se podívat. Není nic snadnějšího. Koba se zhluboka nadechl…

… a zároveň se probudil.

Pomalu se zvedl na posteli a cítil každý sval ve svém těle. Podíval se, že má všechny rány pečlivě obvázanou tenkou látkou. Některými prosakovala hnědá tekutina, která nevábně zapáchala. Co na tom, hlavně, že fungovala.

Kolem Koby prošla Balea, aby něco uložila do skříňky. Chytil ji za rukáv a zeptal se: „Jak dlouho sem spal?“

„Chvilku, jen jsem vedle něco dodělala, vám jsem obvázala většinu ran a snažila se vás neprobudit. Ale jak řikám, ani bych nedošla na za takhle krátkou dobu na trh.“

„To je dobře, hodně dobře,“ oddychl si Koba a pomalu se posadil. Bylo vidět, že mu chce děvče pomoci, ale posunkem jí naznačil, že chce pokračovat sám. Má před sebou úkol, se kterým mu nikdo jiný nepomůže. A nějaký hloupý sen z vily ho nevyděsí.

„Nemá cenu vás přemlouvat, abyste si ještě poležel, co? A co kdybych vám tu našla aspoň čistou košili. Šlo by to?“

„To byste byla moc hodná, to jo.“

„Tak tady počkejte a nikam neutíkejte,“ usmála se dívka a zmizela ve vedlejší místnosti. Zatímco prohrabávala bordel z nedodělaných hraček, Koba se konečně postavil a oddechl si. Za tak krátkou chvilku ho byliny vrátily mezi živé. Chození sice způsobovalo ještě bolest, ale on si zvykne. Kolikrát už dostal nakládačku a bolest byla větší. Jen ta žebra ho štvala, nemohl se pořádně otočit.

Co teď bude dělat? Kam se vydá? Možná zamíří nejdřív domů. Třeba to bylo bláhové, ale je malá naděje, že se tam Rollo vydal. Už jednou tam na něj čekal, cestu zná. Jinak se zkusí poptat ve městě, jestli ho někdo neviděl. Bude to chvíli trvat, ale nakonec ho najde.

A snad do té doby neudělá jeho přítel nějakou blbost. Nějakou hroznou pitomost… jako třeba, že by zabil pár dalších lidí.