Zahlídla jsem ho, jak rozpačitě vystupuje na konečné. Barva jeho pleti byla tak bělostná, že přes něho prosvítalo světlo stejně jako prosklenou střechou nádraží. Na zádech měl modrý batůžek, tak jak to u nich bývá. Červené hranaté brýle na holé hlavince. Mohlo mu být tak přes dvacet.
Hned za ním vystoupil vysoký muž v elegantním kabátu, tak vzdálenému modrému batůžku. Zavolal na něho a vzal ho za ruku. Neprotestoval.
Přidala jsem do kroku a těsně před nimi se drze otočila na podpatku, abych si mohla ještě jednou prohlídnout jeho tvář. Downáček.
*Někdy si přeju, aby se brácha snad nikdy nenarodil
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
co na to říct nevím, ale
Aries
co na to říct nevím, ale dobrý drable to je