Kaspian závidí Želvíkovi a Košínovi

Na monitoru rychle přibývá řada středníků. Jak hemžící se mravenci.
„Jedeš!“
Podrážděně zamává ocasem. „Nějaké kočky tu drabblata dokonce píšou! A mě nenecháš!“
Vztekle sešlápne další klávesu, spustí nové hemžení.
„Želvík a Košín jsou kočky vzdělané, filozofické a lingvistické. A neviditelné. O čem budeš psát ty?“
žžžžžžžž.
„Žrádlo,“ hádám.
sssssssss.
„Mezidruhový slash!“
„Arlin je můj nejlepší přítel, nic jiného,“ zamňouká uraženě. „Jsme kamarádi. Jako ti dva kocouři.“
„Jsou to holky,“ prozradím mu.
„Zajímavé!“ zavrní.
„Jsi vykastrovaný,“ připomenu mu. „A ony nejspíš také.“
„Vy lidé,“ pronese pohrdavě. „Myslíte jen na jedno! Nemáte ponětí o vyšších hodnotách.“
„Jakých hodnotách?“
Žžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžž
Žrádlo.
Samozřejmě.