Otřel pot z čela. Narovnal se, nadechl... a vstoupil.
Špalírem družiníků, kteří ho provázeli povzbudivými pohledy v dobře známých tvářích, až na nízké dřevěné pódium. Pohlédl panu Vavřinci zpříma do očí, než poklekl u jeho nohou.
"Přeji si být tvým vazalem," pronesl pečlivě, ač lehce rozechvěle.
Sepjal ruce před obličejem.
Pán uchopil jeho ruce do svých.
"Přijímám tě do své služby."
Nechal ho vstát, udělil mu symbolický polibek, daroval mu meč.
Provolávali mu slávu. Blahopřáli. Prý je celý otec.
Otec? Stěží. Díky staletí dlouhé tradici kmotrovské výchovy byl mnohem více podobný svému strýci. Ve tváři možná ne. V srdci ano.
na vysvětlenou: Zejména v období raného a časně vrcholného středověku bylo zvykem, že šlechtici nechávali své syny vychovávat u dvorů svých bratrů (měli-li nějaké), zejména proto, aby se upevnily širší příbuzenské vazby. Nezřídka se ale takový svěřenec mohl stát i rukojmím.
Kdo ví, jak to s mým mladým rytířem dopadne. Zvláště až se zjistí, že nejde tak zcela o rytíře.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
bezva
Keneu
zajímavé
jestli to víš (a vyjdou témata) prozraď
Díky.
Ginger
Díky.
Vím to, uvidíme, co témata nabídnou.
Doufám, že to někdy v
Kfira
Doufám, že to někdy v budoucnu dopíšeš :)