"Můžeš dnes večer?" Prosebný kukuč.
"Ne, promiň. Dnes ne," usmál se na něj.
"Proč?"
"Mám doma nějakou neodkladnou práci." Příroda volá. Je úplněk.
"Ale zítra přijdeš, viď?"
"Budu muset do města, ale pozítří určitě přijdu, dobře?"
"Tak jo."
*
Tu noc utekl. Netušil, jak se mu to povedlo, ale když se probral, ležel uprostřed lesa. Bylo mu strašně zle, ale na to byl zvyklý. Ale pak si toho všiml. Krev. Ne jeho vlastní, cizí. Nejen na drápech. I v ústech cítil tu hroznou pachuť. Snažil se vzpomenout si. A když se mu to podařilo, celý život se snažil zapomenout.
Promiň, Fenrire.
Původně jsem doufala namontovat na to Lupina, ale Rowlingová to u něj řekla jasně, ale pokud vím, u Fenrira není jasné nic krom toho, že byl pokousán v dětství. Psalo se mi to hezky, tak snad se to vejde do tématu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je skvěle a děsivě smutný
Rya
To je skvěle a děsivě smutný příběh.
Taky je mi ho teď líto. A
Lee
Taky je mi ho teď líto. A vůbec, díky Danae jsem si vlkodlaky zamilovala. Děkuju za komentář. :)
Co mi to děláš, chtěla jsem
strigga
Co mi to děláš, chtěla jsem napsat už v noci, než mi vypadl internet. Tyhle vlkodlačí příběhy. Víš, co to se mnou dělá.. a teď navíc ještě Fenrir, kterýho mi popravdě nikdy nebylo líto (protože byl takovej zmetek a hlavně protože se na rozdíl od Rema nechal svým prokletím pohltit), ale stejně... stejně. Krásný. Au.
Děkuju moc, snažila jsem se a
Lee
Děkuju moc, snažila jsem se a myslím, že se mi to celkem podařilo. :)