Malé krůčky vzdoru

“Na to zapomeň!” zaburácel pan advokát Tusar.
Paní Tusarová káravě stáhla rty: „Tatínku, co by na to řekli sousedi!“
Tatínek si vztekle nakroutil knír. „Zdravotnice, pche! Copak jsem se celý život dřel, aby moje dcera převlékala postele vandrákům?“
„Já přece chci pomáhat československým vojákům, jako je Josef. Potřebuji nějaké zaměstnání,“ namítla Alžběta.
Maminka Tusarová se zatvářila zmateně: „Bětuško, vždyť jsi žena v domácnosti, z dobré rodiny. Proč bys potřebovala zaměstnání?“
Alžběta nasadila cílevědomý tón. Nikdy předtím to nezkoušela, ale odhadla to. „Nehněvejte se, ale já věřím, že tahle cesta je správná. Ale nebojte – když se spálím, plakat za vámi nepoběžím.“