Bílých šatů stín

Dva roky se rodnému kraji vyhýbal. Až jednou táhlo ho něco nazpět. Zvědavost, možná. Pýcha, určitě. Bolest, která vybledla. Valdemar se ho snažil zadržet, přesvědčit, uplatit – nic nepomohlo.
Nikdy by nepřiznal, že měl Valdemar pravdu. Nic se nezměnilo, život v městečku se táhl stále stejně líně. Opovržení v očích jeho obyvatel překonal jen jejich strach. Když ležel na skále nad jezerem, cítil se doma a zároveň nemohl dýchat.
Přišla až potom. Zasněná, veselá, jiná. Lákala ho nepoznanou ženskostí a známou vůní mouky. Když zabořil tvář do Jarmiliných šatů, starý cit se smísil s novým a Vilém uvěřil, že nalezl štěstí.