DMD č. 13. pro 13. 4. 2015. Téma: Vůně vyprané kočky

Dnes mám narozeniny. Oblékla jsem se do svátečně vypadajících šatů, do kabelky hodila nejnutnější věci a vyrazila do města si udělat radost.
Vystoupila jsem z metra na Náměstí republiky a zamířila do Palladia.
Prošla jsem okolo krámků s hadry, ale ve výloze mne pořádně nic nezaujalo. Koupila jsem si zmrzlinu a pohladila kožešinové šály u vstupu do Lacoste.
Pořádně jsem se zastavila až u Sefory. Obešla jsem několik pultíků a prošla až k zadnímu stolečku. Tam jsem otevřela jsem několik flakónků vůně a otestovala. Ta pravá mne oslovila hned - vůně vyprané kočky.
Dnes u křížku, na párty upírů budu královnou.

"Prodeje klesají," pravil jeho společník, "musíme přijít s něčím novým, neotřelým! Aby to bylo domácké, ale exotické, vtipné, ale ne vulgární, prostě aby to každej chtěl. Tak něco vymysli!"
A tak přemýšlel.
A přemýšlel.
A pak, zničeho nic, přišel nápad.
"Ty ses musel zbláznit!" prohlásil okamžitě jeho společník (jako by podnikat v oboru dárkových vonných svíček nebylo šílenství).
O prvních sto tisíc dolarů čistého zisku později se mu omluvil - kdo mohl tušit, že budou svíčky s vůní čerstvě vyprané kočky (ve variantách tigré, rousse a noir, zní to vznešeně a lidi se můžou po cizích názvech utlouct, fakticky!) takový hit?

Nasál vzduch a musel se usmát. Dlažba skropená deštěm. Chlad a trocha vody. A slunce, které - alespoň takhle na jaře - dokáže taky vonět.
Udělal pár kroků. Opatrně. Bude to klouzat.
"Pozor, Vláďo," strachoval se Losna. I tahle vůně patřila k jaru. Pot s trochou mýdla. Pro leckoho nepříjemný, ale tak známý. Tak uklidňující. Zavěsil se do svého nejbližšího přítele.
“Je taková škoda, že to nevidíš.”
V Losnově hlase bylo příliš smutku. Chvíle nevhodná pro smutek.
Stiskl mu ruku.
“To se změní.”
“Modrý zázrak,” zašeptal kdosi.
V kočičích hlavách omytých první jarní bouřkou se odráželo blankytně modré nebe, které jednou uvidí.

Dan si příchod pečlivě naplánoval na dobu oběda, aby mohl nepozorovaně projít do svého pokoje a zahladit stopy své činnosti. Ovšem hrubě podcenil smysl jeho tetičky objevit se na nesprávném místě v nesprávný čas.
"Ty ses pral!" obvinila ho.
"Ta kočka mě napadla!" bránil se Dan a prchl v naději, že unikne otázkám o své potupné porážce s tím zákeřným zvířetem, Tulačkou. Patřila původně sousedčině dceři. Jenže ta zjistila, že její vypraná plyšová kočička jednoduše voní lépe...Tulačka si pak vypěstovala velice nezávislou, výraznou osobnost. A zrovna se rozhodla vyhřívat se na tom jediném náhrobku, který si chtěl Dan prohlédnout...

Rage and distress filled Mitten, his meal got interrupted. The food bowl grew smaller as he gets carried away to the unknown, "What is it now, human?" Mitten uttered while being held between two arms, it came as purrs and meows which no one understood. After few steps, a stingy cold sensation attacked Mitten's skin; caught by surprise, resistance proved futile. To make things worse, bubbles started forming, "What's this? Puny human, what's this?!" Mitten meows loudly. After what it seemed to be an eternity, he's finally out. "Ugh, awful!" Mitten complains, "Sniff, sniff.. Hmm, at least I smell nice."

Mrakoplaš ležel na palandě a díval se do stropu, když v tom ucítil vůni mýdla. Sedl si, zadíval se skrz mříže. Dozorce, pan Damanal, stál ve dveřích a usmíval se na něho.
V ruce držel devítiocasou kočku.
Devítiocasá kočka je bič. A už název napovídá, že to není jen tak obyčejný bič. V Ankh-Morporku už se takový barbarský nástroj dávno nepoužívá. Naneštěstí byl Mrakoplaš právě teď zajatcem Klačských pirátů. A naštval jejich kapitána.
Damanal najednou šlehl bičem, Mrakoplaš leknutím nadskočil.
"Vydrhl jsem ji mýdlem, pane Máku," prohlásil Dozorce, "jste legrační a zdvořilý človíček, nerad bych, aby se vám něco stalo."

"Tak co tomu říkáš?" Zeptám se kamarádky, ta se na mě pouze zašklebí.
Čichnu si tedy sama. "Hmm, to smrdí jako můj pes, když ji koupu." Pokýveme obě znalecky hlavou.
No ale co teď, ani jedný se už nechce nic měnit... Natož vytvářet vůni novou.
A tak tam stojíme, a nevíme co dál, až si nás všimne učitelka.
"Tak co holky, máte hotovo?"
"Nó..."
"A jak tomu říkáte? No tak, podělte se!" Zasměje se na nás nadšeně.
"..." Prohlásí kamarádka.
Já se rozhlédnu kolem.
A ještě jednou.
"Vůně vyprané kočky." Vyleze ze mně nakonec.
Učitelka valí oči, kamarádka padá pod stůl.

Po fiasku s mýdlem jsme mysleli, že už ty inovace máme za sebou. Omyl. Jakmile ten chlápek rozhlásil, že má novou vychytávku, prý "vlasy jemné jako vločky, vůně předem prané kočky", všichni podlehli.
Zlatovláska to zkusila jako první. Úspěšně. Od té doby na zámku funguje jako veřejné osvětlení.
Locika vypatlala 50 balení. V okolí zabila všechen létající a lezoucí hmyz.
Karkulka měla předsudky. Přesto... věřili byste, že to její oblečení bylo ve skutečnosti bílé?!
Vlka natřeli ve spánku. Pěnil vzteky. Doslova.
Babička chtěla dědečkovi usmažit koblížek s náplní. Blbej nápad.
Pejsek to trochu špatně pochopil. Nějak se s kočičkou... nepohodli.

Žena Noemova byla ctná a bohabojná. Věřila, že vnitřní čistotu je třeba projevovat i navenek.
Čtvrtek byl vždycky den velkého prádla. Čtvrtý den potom, co ustaly deště si tedy vykasala rukávy, vydala pokyny ohledně přísunu a ohřívání vody a pustila se do práce.
Před polednem pak v lanoví, namísto plachet, v mírném větříku popleskávaly čistoskvoucí Noemovy spodky.
Následně padl zrak ženy Noemovy na kotce se zvířaty. A protože žádný úkol pro ni nebyl dost veliký, začala u hrochů a, nedbajíc na protesty čištěných, postupovala dolů po velikostní škále.
Když byla u koček, Pánbů to nevydržel a nechal vody opadnout dřív.