Na konci vesmíru

Jednou se s ní vsadil, že nevydrží kráčet až na samý konec vesmíru.
"Jen do toho," vybídl ji, ústa zkroucená v úšklebku. "Chci vidět, jak dlouho to vydržíš... než se začneš bát."
Sice by to za žádnou cenu nepřiznala, ale z jeho slov jí přejel mráz po zádech. Opanovala se nicméně a vrhla na něj chladný pohled.
"Čeho bych se tak asi měla bát?"
(hloupé, pomyslela si vzápětí, na to jsem se ptát neměla.)
Přistoupil o krok blíž a jeho úsměv se ještě rozšířil. Jeho tmavé oči ji pohlcovaly, když se naklonil a zašeptal jí do ucha jediné slovo:
"Samoty."