Nechval dne před večerem

Voldemort za sebou potěšeně práskl dveřmi. Na udusanou zem se sesypala hromádka prachu.
„Konečně,“ prohodil. Možná směrem k Nagini, vznášející se za ním v zářící kleci, možná k vyleštěné hůlce, kterou si klepal do dlaně. Měl pocit, že cítí, jak jiskření mezi ním a hladkým bezovým dřevem vzrostlo.
„Konečně mohu zabít toho… ‚chlapce-který-přežil‘,“ sykl opovržlivě. „Škoda jen, že mě to stálo užitečného služebníka,“ věnoval jedinou, pramálo lítostivou myšlenku muži, který zůstal ležet ve špinavém stavení za ním.
„Nu co, sem tam je nutné pro vítězství někoho obětovat.“
Netušil, že než skončí den, to bude on, kdo vypadne z běhu žití.