Valdemar byl několikrát svědkem nečekaných Vilémových reakcí, když přinesl čerstvě uloupená jablka: nenadálou touhu, náhlé mlčení. Lesk v očích, jako by se v nich odrážela jejich šťáva.
Když v zimě uviděli borovici, Vilém se zarazil a obešel ji obloukem. Valdemar si tajně utrhl větvičku a přičichl k ní. Voněla létem… Zahodil ji dřív, než si jí Vilém všiml.
Vyhýbal se vínu. Až na několik výjimek, kdy se Vilém vracíval pozdě a uléhal sám, víno nikdy nepil a sedal si na opačnou stranu ohniště.
Na jaře našel Valdemar Viléma klečet opodál. V dlani, ruka se nepatrně třásla, suché kvítky vřesu. Přičichl.
Po, 2011-04-25 21:16 — Kleio
Přes spousty věcí se prostě
Přes spousty věcí se prostě nedá jenom tak přenést. Zvlášť, když nám je vůně stále připomínají. A pravda je, že tam to víno nikdy nepil... dobrý postřeh.
Po, 2011-04-25 21:35 — Dangerous
Děkuju - viď! Jako by mu bylo
Děkuju - viď! Jako by mu bylo jedno - a nebo naopak nebylo... A když jsem si vymyslela, co jsem si vymyslela, tohle se mi opravdu hodilo.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit