Tempora mutantur

Ples víří. Hudba hraje. A v reji pestrých rouch tam ukrytá je.
“Podívej!”
Vzrušení ve slovech a v očích strach.
“Není to Zubatá? Tam v koutě v pološeru. Skrývá se. Číhá. Za mísou s ovocem tam stojí, pozoruje. Kosu má opřenou a na cosi tam čeká. Po zádech z toho přejíždí mi mráz.”
Prst ukazuje a žaludek se svírá. Pohled se odvrací, dost dlouho nevydrží.
A odpověď? Teď následuje smích.
“Zubatá? Jak tou by mohla být. Vždyť pas má ztučnělý a nadváha ji tíží.”
“A proč by ne? I my jsme zpohodlnělí a ztloustlí, tak proč by ona zůstávala stejná?”