Kolegové profesora von Draka 37. - Olina Z. a pohádky strýčka Daniela po druhé

"Povídej, prosím," požádala Olina Daniela.
"Odpusť, ale ne Já si své pohádky nepamatuji," usmál se rozpačitě Daniel.
"Danieli..."
"On si je vážně moc nepamatuje," zastal se kolegy Jaroslav; jeho manželka si proto Danielovy pohádky zapisovala. "Nikdo ale neumí vyprávět jako Daniel. Podobný pohádkář není. Mohu ji převyprávět, ale nebude to ono."

"To budeš hodný," kývla Olina.

"Bylo nebylo. V jedné daleké zemi žili dva oslíci. Byli to kluci k nerozeznání podobní, dvojčata. Ten o chlup z maminčina ocasu dříve narozený byl divočejší, veselejší. Oba pracovali jako soumaři na solné stezce a milovali soumrak. Čas, kdy hory pozlatí paprsky zapadajícího slunce..."