Nadějné vyhlídky?

Pod baldachýnem hendikep a kost kyprá, až oči přecházejí, kolkolem plejáda plytkých úsměvů, horkotěžko zdvihající spadlé čelisti a stahující povytažená obočí. Nad svatebčany kouřový oblak z protáčejících se mozkových závitů, kdyby pochyby a dohady bzučely, v úlu by bylo tišeji.
„Já si sním tebe,“ září novomanželka nad marcipánovými figurkami na náhorní plošině dortu, „a ty zas mě!“
„I s vozíčkem?“ zdráhá se věřit svému štěstí čerstvě ochomoutěný, „aby se ti nezajedl…“

Vilém Kovář asi jako jediný ze všech přítomných prodchnut ničím nekalenou nadějí v nastávající osud svého ochrnutého přítele, netuše, že nevěsta nevěstí nic dobrého, ženich žene se do záhuby.