Na prahu

V dětství pro mě byla středem vesmíru, žhavě planoucím sluncem.
Teď se rozhlížím po světnici – podobné její komnatě a přece tak jiné. Lesklé karafy nahradila hrubá kamenina.
Ona mlčí a její ticho mě svírá, nutí jej plnit slovy...

“... chci být jako ty, jsi přece nejmocnější, a co je tohle, Marianno, čarodějný lektvar?”

"Ne," říká hrubým hlasem. "Čaj. Nalij mi."

Spěchám. Ruce předbíhají rozum, pohár padá a tříští se. Instinktivně se přikrčím, čekám výčitky, matčino vždycky všechno pokazíš.
"Promiň, Marianno, prosím."

Ona se pomalu ohlédne.
"Byl to jen hrnek, vlaštovko," říká tiše. "Z toho se nestřílí. Smeť to a pojď sem."