Smrtonoš

Tma. Zvuky shora zní tlumeněji a tlumeněji.
Šplích. Šplích.
Nepohodlno. Udělal si pažemi před obličejem trošku místa, ale beton mu ho neustále krade.
Až se dostanu ven...
Zbožné přání.
Tlak.
Vytušil, ne, skutečně zahlédl, postavu.
Smrt.
„Tak přece,“ tiše řekl. „Budeš mi dělat doprovod?“
„Někdy to tak dělám.“
„Zasloužím si to. Dobře jsem ti sloužil...“
„Nemyslím. Vlastně si nemůžu vzpomenout, že bychom se potkali.“
„Opravdu? Ani si nepamatuješ toho, kdo ti složil tolik obětí? Jen běž, Smrti jsi tu zbytečná. Ještě se dostanu ven.“
„Jdu, a už mě neuvidíš,“ řekla. „Ale pleteš se. Já nejsem Smrt.“
„A kdo jsi?“
„Slitování.“