Pohřbený zaživa

„Já nejsem mrtvý, já nejsem mrtvý!“ křičel jsem do tmy. Zbytečně. Můj křik tlumily dřevěné stěny a několik metrů čerstvé hlíny nad mou hlavou.
Má nejhorší noční můra se stala skutečností. Pohřbili mě zaživa.
Hrůza mi zatemnila rozum.
Pak jsem si vzpomněl. Přeci jsem učinil opatření.
Kolem prstu na pravé ruce jsem měl uvázaný tenký provázek, který vedl otvorem až na povrch. K němu byl přivázaný stříbrný zvonek. A u něj musel sedět hlídač, který čekal, jestli se rozezvoní.
Zuřivě jsem tahal za provázek.
V měsíčním světle poskakoval stříbrný zvonek v tichém tanci. Srdce zvonku bylo pryč.
A hlídač nikde.