Tiché rozloučení

„Dupni, Vochomůrko! Dupni víc!“ zaprosila ještě jednou víla a po tvářičce se jí skutálela slza.
Vochomůrka dupnul, jak nejvíc mohl, a pod patou mu křuplo. Led prasknul, voda ve studánce se zaleskla ve slunci a víla se usmála.
Vochomůrka se usmál zpátky, a tak tam stáli, usmívali se na sebe a kousek stranou se divil Křemílek.
Koukal na ně a dušička se mu třásla, protože poznal, že něco končí. Že už nebudou dlouhé zimy pod pruhovanými peřinami, že té době, kdy s Vochomůrkou hospodařili v pařezové chaloupce, už je konec. Rozpadla se stejně jako led na studánce.
Potichu odešel mlázím.