11. kapitola

V kavárně se usadila zamilovaná dvojice. Rafael své hosty samozřejmě nijak nešmíroval, ale nemohl si nevšimnout, jak se dva mladí lidé láskyplně drží za ruce a něco si šuškají do oušek. Nostalgicky se zamyslel. Kde jsou ty časy, kdy v podobných podnicích vysedával s Beatrix? Co asi Beatrix dnes dělá? Od promoce se neviděli. Asi bude zpátky ve svém rodném městě. Tyto úvahy jakoby předznamenaly událost vbrzku následující.
Pár dní poté Rafael, dodělav něco ze svých nekonečných administrativních restů, vylezl do ze zázemí do lokálu a spatřil ji. Nebylo pochyb, byla to ona. Beatrix jej poctila návštěvou kavárny.
"Beatrix, já tě zdravím srdečně! Je mi velkou ctí, že jsi navštívila můj podnik!"
"Nazdar, Rafíku! To víš, i k nám dolétla reklama na tuto kavárnu. A já si říkala, zdalipak jsi ten Rafael opravdu ty? A nemýlila jsem se. Musím přiznat, že to bych do tebe nikdy neřekla, že se dáš na takovéto podnikání."
"Já bych to do sebe taky neřekl. Ale život mě k tomu dovedl, to by bylo na delší vyprávění. Co ty? Stále učíš?"
"Ano, i když teď momentálně vlastně ne. Jsem na mateřském úvazku. Máme roční holčičku."
Beatrix vytáhla telefon a ukázala Rafaelovi pár fotek.
"Krásná holčička..."
"Vidíš, kdybys tehdy nebyl býval tak tvrdohlavý, mohla být tvoje."
"Ba ne, to by byla úplně jiná holčička. A nebo taky chlapeček. To ví jen bůh."
"Ten ano."
"Asi to mělo tak být, že se naše cesty vydaly úplně jinými směry. Já věřím, že jsi se svým dítkem i s manželem spokojená."
"To ano, na Žežulku si nemůžu stěžovat..."
"Takže jsi přešla z jednoho ptačího příjmení na druhé. To byl záměr?"
"Určitě ne. Možná osud."
"Stejně, jako to, že jsi neunikla přesunu ze začátku abecedy na její konec. Mimochodem, jaké jméno jste dali dcerušce?
"Žanetka."
"Takže jste zachovali tradici jména a příjmení na stejné písmenko."
Poté spolu ještě chvíli pokonverzovali. Beatrix se však brzy zvedla, neboť již musela vyrazit směr domov, každý opušťák od malého dítěte je časově omezený.
Po jejím odchodu Rafael poreferoval Saskii:
"S touto dámou jsem měl kdysi vážnou, ale opravdu dosti vážnou, známost. Bohužel to nedopadlo."
"Smím se zeptat proč?"
"Když jsme začali mluvit o potenciální svatbě, projevila přání, abych přijal její příjmení a stal se ze mě Brhlík. Což jsem nechtěl akceptovat. Hučela do mě docela dlouho, argumentovala i tím, že jejího tatínka velmi potěší, že příjmení v jejich větvi rodu nezanikne, neboť ona nemá žádného bráchu. No, a když pochopila, že se mnou nehne, šel náš vztah do kopru."
"To se jí příjmení Vygůglil nelíbilo?"
"Nikoliv, já tehdy ještě nebyl Vygůglil, nýbrž Vyzvrátil"
Saskie div nevyprskla smíchy. Ovládla se však a pouze věcně konstatovala:
"Musím říct, že takové příjmení bych také nechtěla. Proč jste na tu změnu tehdy nepřistoupil? Vždyť jste nakonec stejně příjmení změnil, jak jsem pochopila."
"Protože RV."
Rafael ukázal svůj pečetní prsten a pokračoval:
"Věděl jsem, že tento rodový prsten jednou dostanu, a proto jsem pociťoval povinnost zachovat monogram. Kromě toho je setsakramentský rozdíl, jestli přijmu příjmení ženy, nebo jestli si nové příjmení vyberu sám."
"Jak říkám, mužský šovinismus."
Safra, to děvče má pořádně prořízlou pusu, pomyslel si Rafael. Vzápětí mu však došlo, že i on si svou poslední větu mohl odpustit.