Když se oblak tetelí...

Je léto, sluníčko svítí a muchničky se spokojeně houfují. Tři mladíci křepkým krokem stoupají do kopců.
Užívají volných dnů a tepla a proklínají vlezlé hmyzy.
„Dneska nějak zu... pffft, zuří,“ vyplivne ten nejmenší vetřelce, kteří se mu během řeči nakýblovali do úst.
„Nepovídej,“ odkašle si světlovlasý obr a setře si pot - i s muchničkami - z čela.
„Neměli bychom už být opatrní?“ mžourá třetí, nenápadný brunet.
„Neboj, tady to znám jako svou ruku.“
Smích.
„Dobrej citát, Normane, ale už to vytáhnem.“
Chvilka soustředěné činnosti... a je tu detektor.
Mlčí.
To je dobře.
Tihle tři nedělají stejnou chybu, jako mnozí před nimi.