Nahoru a dolů

Ve stopách otce kráčet není radno, připomněl si a zaváhal. Liška na něj čekala.
„Ne, jsem si dost jistý, že můj otec není liška,“ ubezpečil sám sebe a jelikož nevěděl, kam jinam by měl jít, vydal se za ní.

Šli dlouho, většinou do kopce. „To nemyslíš vážně? To už si ze mě děláš…“ stěžoval si pokaždé, když se za jedním stoupáním ukázalo další. Nohy ho bolely, v boku ho píchalo, ale konečně se liška zastavila. Na okraji temné propasti a významně koukala dolů.

„Ne. Odmítám. Nemám křídla, padák ani žádný provaz, nebudu nikam skákat!“ ohradil se, ale liška byla neoblomná.