Pod zemí

Milada spí. Spí sladce a beze snů. Klidně a uvolněně. A když se probudí, cítí se zvláštně. Všechno to špatné, co se stalo v sobě pořád ještě má, ale je to jen vzdálená vzpomínka. Věci, které jako by se staly někomu jinému.

Milada se probudí s úsměvem do zvláštně nazelenalého šera, do pachu hlíny a růstu. Rozhlédne se a překvapeně zjistí, že je uvězněná v malé komůrce mezi kořeny stromu. Dotkne se jich.

Kolem komůrky vede chodba. Chodbou se blíží hlasy.

“Přivezl jsem ji v dobré víře. Nechceme zpátky čarodějnické procesy. Čaroděje smí soudit jen čarodějové!”

“Ale ona není čarodějka.”