Sbohem

“Jsi si pořád jistá?” zeptala se naposledy Renáta.

Milada pevně přikývla. Rukama si přejela po nové cestovní suknici.

“Děkuju za nabídku, ale…” nervózně se zasmála, ”Nechci díry v paměti. Radši zůstanu sama sebou. Nechci, aby mě zlomil. Nebudu si ho pamatovat v dobrém.”

Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

“Ten ďáblův zplozenec si nezaslouží, aby si ho kdokoli pamatoval v dobrém.”

Podívali se na sebe.

“Ale na tebe, paní Renáto, pamatovat v dobrém chci. Za zbytek života vděčím tobě.”

Renáta sledovala, jak se zvířený prach ztrácí za ohybem lipové aleje a zašeptala: “Změnilas moji cestu. Ani já na tebe nezapomenu.”