Souhrn: Skřivánek se blíží do přístavu a zdánlivě se nic neděje, ovšem k vyvolání nepřátelství občas stačí docela nevinná poznámka.
Varování: Obsahuje genderové stereotypy, konzervativní smýšlení a pokusy šikanu na pracovišti.
Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je zcela náhodná. Za beta-read děkuji veveričce.
Skřivánek uháněl se západním větrem v plachtách směrem k Summertonu. Bouřlivé počasí, které ho zastihlo jen několik dní po setkání s eskadrou admirála Farrela, malou fregatu zahnalo daleko na oceán a vzdálenost, kterou by za příznivějších podmínek fregata překonala za týden, se protáhla víc než na dvojnásobek. Jakmile se však moře utišilo a vrátili se na zamýšlený kurz, troufal si kapitán Harris hádat, že do přístavu dorazí během tří nebo čtyř dnů.
Vědomí, že brzy uvidí domov i své blízké, bylo pro mnohé důvod k oslavě a v důstojnické jídelně se toho večera sešla u stolu mimořádně početná společnost. Připojil se i lodní hospodář pan Finch, přestože v obličeji měl pořád poněkud nezdravě pobledlou, téměř nazelenalou barvu, a přizvali i dva mladé gentlemany – pana Beaumonta a Evanse. Navzdory radostným vyhlídkám však měla nálada u stolu k uvolněnosti daleko a hovor spíš nepříjemně vázl, než aby volně plynul.
Frances Doylová jednu chvíli vedla poměrně zaujatý rozhovor s panem Wilkinsem, ale jakmile se téma vyčerpalo, uzavřela se do svého obvyklého mlčení. Zamyšleně ukrajovala sousta skopové pečeně a poslouchala střípky rozhovorů svých spolustolovníků.
Doktor Dobbler s Tomem Martinem se snažili udržet konverzaci na přijatelné úrovni, ale častěji než útržky vět a smích se od stolu ozývalo cinkání příborů o talíře.
Pan Lindsay upíjel z poháru, do hovoru se zapojoval víc ze zvyku než ze skutečného zájmu a ve tváři se mu usadil mírně nadřazený výraz.
Dvojice podporučíků seděla jako zařezaná a zmohla se, akorát na strnulé odpovědi“ „Ano, pane,“ a „Ne, pane“, pokud je některý z vyšších důstojníků oslovil.
Zábavu nerozproudila ani láhev silného vína a sled přípitků na krále i příznivé živly. Kolovala z ruky do ruky, víno tmavé jako krev vhánělo červeň do tváří, ale jazyky ještě hodnou chvíli rozvázat nedokázalo. Teprve když Tom pozvedl sklenku k přípitku na krásné dívky v přístavu, atmosféra u stolu se trochu uvolnila.
Pan Wilkins zavzpomínal, jak jako ještě mladý pomocník navigátora potkal svou ženu, když bloumal po nábřeží bez lodi i bez vyhlídek. Neměl v kapse ani pár pencí na docela obyčejnou stužku, kterou by mohl děvče obdarovat. Vzpomínal, jak se scházeli v bočních uličkách i v průjezdech, když šla z trhu, aby její táta nevěděl. Když ho pak převeleli na Hébé, slíbila mu, že na něj počká. Čekala na mladého námořníka další čtyři roky, než se mohli vzít.
„A co vy, pane Lindsayi? Čeká na vás nějaká?“ obrátil se na druhého důstojníka navigátor s upřímným pousmáním.
Pan Lindsay odložil pohár a zatvářil se povzneseně.
„Já se do ženění nehrnu. Ale kdo ví? Třeba se někdy namane nějaká žádoucí,“ protáhl s výrazem mlsného kocoura. Potom se s přimhouřenýma očima zaměřil na Frances.
„Co vy, Doyle?“ zeptal se, ale na rozdíl od pana Wilkinse v Lindsayově hlase nezněl zájem, ale nádech posměchu. Od jejího příchodu nevynechal příležitost, aby nepoukázal na její nízký původ i nedostatek finančních prostředků, a v prosté otázce se skrývala nevyřčená poznámka, že poručík bez rodiny a bez původu, ve špatně padnoucí uniformě a bez penny v kapse, je rozhodně mizerná partie.
Frances odložila příbor a věnovala druhému důstojníkovi pichlavý pohled. Uvolněná nálada, která během Wilkinsova vyprávění u stolu zavládla, opět zhoustla.
Mladí podporučíci se tvářili strnule. Pan Evans si snad samou nervozitou ze změny ovzduší bohatě přihnul ze svého poháru tak, že mu téměř okamžitě zčervenal nejen uhrovitý nos, ale i uši.
Tom se nepatrně napřímil a doktor Dobbler kmital chytrýma očima z jednoho důstojníka na druhého. Hovor sklouzl na tenký led.
„Kdybych měl děvče, nebudu to vykládat zrovna vám, pane Lindsayi,“ odpověděla Frances odměřeně, ale bez zaváhání. Střapatému psovi, který ležel pod stolem u jejích nohou, ledabyle hodila lojem prorostlý skrojek skopového. Pohotově ho chytil do vousaté mordy. Netajila se tím, že jí druhý důstojník nepadl do oka.
Lindsayi se mírně ušklíbl. Snad chtěl ještě něco na její adresu poznamenat, ale to už se slova ujal doktor Dobbler, ve snaze pohotově změnit téma.
„Pane Evansi,“ obrátil se mladšího z podporučíků. „Slyšel jsem, že prý jste se zlepšil ve výpočtech.“
Mládenec zrudl ještě víc, když ho chirurg oslovil.
„A-ano, pane,“ zakoktal se a měl neodbytný pocit, že se očekává, že nezůstane u prostého souhlasu, ale svou odpověď víc rozvede.
„Poručík Doyle mi je vysvětlil. Od ní jsem to konečně pochopil.“
Přesně ve chvíli, kdy větu dokončil, si uvědomil, co právě řekl. Zatvářil se vyděšeně. Jeho obličej na krátký okamžik zbledl, ale hned zase zbrunátněl a dlaň mu vystřelila k ústům, jako by tak mohl svá slova vzít zpátky.
U stolu zavládlo zaražené ticho.
Pan Evans nebyl jediný, jehož obličej změnil barvu. Frances Doylová při jeho slovech ztuhla. Když odkládala vidličku na kraj talíře, cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Zachytila upřený pohled pana Lindsaye. Vstala od stolu.
„Omluvte mne, pánové. Měl bych jít na hlídku,“ pronesla zdánlivě klidně. Očekávala, že to jednou nastane. Dřív nebo později. Že není možné udržet přetvářku na uzavřeném prostoru déle než pár týdnů. Přesto ji vývoj večeře zaskočil nepřipravenou. Pan Lindsay nepatřil k lidem, kterým by chtěla odhalovat své slabiny. Nasadila si klobouk. Přes uniformu si natáhla pršiplášť a se psem v patách chvatně vyšla z jídelny.
„Pane Evansi, myslím, že už jste toho vypil přes míru,“ obrátil se Tom na mladičkého podporučíka ve snaze zachránit situaci, ale vyřčená slova už vzít zpět nedokázal.
V průběhu odpolední hlídky panoval na palubě Skřivánka i v důstojnické jídelně téměř ospalý klid. Pan Wilkins odešel na hlídku, doktor Dobbler se ve své kajutě v podpalubí zahloubal do odborných pojednání a hospodář pan Finch odešel s účetními knihami v podpaží se slovy, že před připlutím do přístavu musí ještě pořádně projít všechny záznamy.
Poručík Charles Lindsay zadumaně upíjel víno ze sklenky a úkosem zahlížel na poručíka Doyla. První důstojník, pan Martin, toho malého ošuntělého zrzka po obědě vyzval, jestli si nezahraje partii dámy, takže nyní oba seděli za stolem dokonale zahloubaní do hry a nevěnovali mu sebemenší pozornost, zatímco Doylův škaredý vořech podřimoval pod stolem.
Ten se s tím čoklem hledal, až se našli. Nebo hledala?
Za jiných okolností by přiopilé poznámce pana Evanse nevěnoval pozornost. Ten usoplený kluk byl ztracený případ. Jenže se zdálo, že na tom jednom jediném slůvku, které by se jinak ztratilo v řece hovoru, přece jen něco bylo. Doyle – nebo Doylová – vystřelil od večeře, jako by mu u zadku hořela koudel. Martin se snažil Evansova slova zamluvit, ale Lindsayově pozornosti neunikla.
Byla zcela nezpochybnitelné, že Doyle je zatracený nedorostlý zákrsek. Docela dobře mohl být ženou, ačkoliv se to snažil skrývat a zapírat. Pokud by tedy takovou hubenou šeredu vůbec byl ochotný ženou nazývat. V každém případě neměla taková osoba na palubě válečné lodi, notabene na postu důstojníka, co dělat. Taková pozice a zodpovědnost jí nepříslušela. Ženy měly pečovat o rodinný krb, zdobit, poslouchat muže a dopřávat jim potěšení. Na boj ani složité uvažování nebyly od přírody stavěné. A pan Martin s ní hraje dámu a tváří se, jako by všechno bylo v naprostém pořádku.
Lindsayovi blesklo hlavou, jestli o tom podvodu ví kapitán. Pochyboval o tom. Ten by docela určitě něco tak skandálního a nepřípustného nedopustil. Lindsay s břinknutím odložil nedopitou sklenku na kovový podnos a prudce vstal do stolu.
Tom Martin zvedl hlavu od herní desky.
„Jdete někam, Lindsayi?“ zeptal se docela klidně, ale měřil si druhého důstojníka pronikavým, špatně čitelným pohledem.
Odpovědi se však nedočkal. Lindsay beze slova vyšel z jídelny a zabouchl za sebou dveře.
Bonny, spící pod stolem, nespokojeně štěkl a střihl uchem.
Frances žmoulala v dlani černý kámen, který právě zvedla z herní desky s úmyslem sebrat Tomovi hned dva bílé a získat tak ve hře významnou převahu, ale tah nedokončila.
„Tohle se mi nelíbí,“ pronesl Tom zamyšleně do ticha.
Frances po něm loupla krátkým pohledem.
„Jednou se to dozvědět musel,“ utrousila věcně a briskně dokončila tah.
„Jsi na tahu, Tome,“ pobídla přítele ke hře, jako by ji podivné chování druhého důstojníka nechávalo zcela lhostejnou. Předchozího večera udělala chybu, že se nechala Evansovými neopatrnými slovy vyvést z míry. Zbytečně na sebe ještě víc upozornila. Zároveň si však byla vědoma toho, že udržet tajemství na lodi o více než dvou stech duší je prakticky nemožné, a předpokládala, že druhý důstojník byl pravděpodobně poslední, ke komu se ta informace donesla.
„Bude ti dělat potíže, Fanny,“ řekl Tom skoro ustaraně a mimoděk sebral Frances kámen.
Frances nechala jeho poznámku bez odpovědi. Soustředně četla rozložení hry a teprve když provedla další tah a postavila dámu, opět promluvila.
„Není první a nejspíš nebude ani poslední,“ pokrčila rameny. Měla by si dělat větší starosti. Sama už jednou na vlastní kůži zažila, jak se ke skutečnosti, že je žena, postavil admirál Parker.
Admirál Farrel se zdál být v tomto ohledu mnohem shovívavější, přesto stále kolem jejího setrvání na palubě Skřivánka panovala určitá nejistota. Stačilo, aby si Lindsay pustil pusu na špacír před nesprávnými lidmi. Nemělo však smysl si dělat vrásky s tím, co nemohla změnit. Dostala se z Kelly a z Carricku. Pryč od černých vzpomínek. Na ničem jiném nezáleželo. Problémy bude řešit, až nastanou.
Kapitán William Harris seděl za stolem a prováděl pravidelný zápis do lodního deníku. Prázdný talíř od oběda Jones už dávno odnesl. Na malém stolku nechal stát jen karafu s vínem. Nedopitá sklenka zůstala stát zapomenutá po kapitánově pravici. Právě se snažil pijákem vysušit kaňku, která mu nedopatřením odkápla s brku na okraj poloprázdné stránky, když se ozvalo zaklepání. Odložil brk a zavřel kalamář.
„Vstupte!“
Očekával, že za dveřmi stojí pan Finch, aby s ním před doplutím do přístavu ještě prošel veškeré účty a lodní záznamy. Místo hospodáře však do kajuty vstoupil pan Lindsay.
Druhý důstojník smekl klobouk a stál v pozoru ve vzorně vykartáčované uniformě s nařasenou náprsenkou a botkami vyleštěnými a načerněnými, takže působil dojmem, jako by se chystal na audienci u krále.
„Pane Lindsayi, co máte na srdci?“ zeptal se ho kapitán a pomalu vstal.
„Přišel jsem vám oznámit zločin, pane,“ oznámil pan Lindsay zpříma.
Harris krátce pohlédl z okna na záďové galerii, než svůj pronikavý pohled zaměřil na Lindsaye.
„Jaký zločin?“ zeptal se zaujatě. Za posledních několik dní mu nikdo z důstojníků nehlásil žádný, byť sebemenší prohřešek. Z paluby nebyl slyšet žádný neobvyklý rozruch. Navíc Lindsay nebyl pro tuto chvíli službu konající důstojník.
„Podvod, pane,“ řekl pan Lindsay, tvářil se mimořádně důležitě a na krátký okamžik se dramaticky odmlčel, snad aby svým slovům dodal patřičný důraz. Poručík Lindsay si vždy potrpěl víc na formu a výsledný dojem, než na skutečnost.
„Prosím, pokračujte, pane Lindsayi,“ vybídl ho kapitán.
„Je mou povinností vám oznámit, že poručík Doyle, nebo spíš osoba, která se za něj vydává, je žena,“ pronesl pan Lindsay s neskrývaným rozhořčením a když to dořekl, zavládlo v kajutě na několik vteřin napjaté ticho.
Kapitán Harris po Lindsayových slovech nehnul ani brvou. Už v okamžiku, kdy ho o této skutečnosti informovala Doylová osobně, a od pana Martina se dozvěděl, že ji zná přinejmenším polovina posádky, předpokládal, že se to dlouho neutají. Vědělo to příliš mnoho lidí zavřených na příliš malém prostoru. Stačilo jediné neopatrné slovo. Byl přesvědčený, že to vědomí už pěknou řádku dní probublává k povrchu, a musel přiznat, že ho skoro překvapovalo, že s ním ruku v ruce nejdou žádné incidenty, které by vyžadovaly jeho zásah. Až do této chvíle.
Reakce poručíka Lindsaye nebyla neočekávaná. Vždyť sám chtěl v první chvíli Doylovou vyprovodit z lodi svižným krokem a zapomenout, že se kdy setkali. Pořád doopravdy nerozuměl tomu, že to neudělal. Vzpíralo se to veškerému zdravému rozumu. Když se však ohlédl od zvyklostí i vlastních předsudků, viděl v ní především člověka, který se pro moře snad narodil. Navíc měla ten vzácný cit pro lidi, který tolik chyběl mnohým jiným mladým důstojníkům s příhodnějším původem - pana Lindsaye nevyjímaje.
„Jsem si toho vědom, pane Lindsayi,“ řekl. Nemínil věc víc rozvádět a z tónu jeho hlasu by každý jiný správně vyčetl, že má záležitost za uzavřenou.
Pan Lindsay se však k odchodu neměl. Naopak se Harrisovi zdálo, že ho jeho slova ještě víc popudila.
„Ale pane, je to žena! Žena ze své podstaty není schopná vykonávat...“
„Pane Lindsayi, přijďte, až budete mít k výkonu služby svých kolegů konkrétní připomínky,“ uťal jeho rozhořčenou stížnost Harris ostře a po krátké sotva patrné odmlce dodal: „A pokud se nechcete dostat do křížku s admirálem Farrelem - což by bylo velice nemoudré - radím vám, abyste se o této záležitosti nikde nešířil.“
Nezvedl hlas, ale nevyslovená hrozba se jen sotva dala přeslechnout. Admirál Farrel jeho rozhodnutí – byť nepříliš ochotně – posvětil, ale rozhodně by kolem této záležitosti nestál o zbytečný rozruch.
Lindsay nepatrně stiskl rty tichým vzdorem.
„Aye aye, pane,“ řekl, ale Harrisovi neuniklo, že mu souhlas nejde přes rty. Byl však natolik inteligentní, aby poznal, že další nepodložené stížnosti by nepadly na úrodnou půdu, a vycouval z kajuty.
Harris se za Lindsayem zamyšleně díval ještě hodnou chvílí po tom, co za ním zapadly dveře. Tušil, že Lindsay ještě nejspíš způsobí problémy. Jednou se však rozhodl stát za Doylovou, nemohl ji hodit přes palubu, protože se objevily první potíže. Zpochybnil by tím i vlastní úsudek a rozhodnutí. Bude si na pana Lindsaye dávat pozor. A na ni taky. Něco mu říkalo, že Frances Doylová, která se pustila v malém, křehkém rybářském člunu na rozbouřené moře, aby je varovala před Nemesis, by v případě sporu pokorně nesklopila hlavu a nenastavila druhou tvář.
Po večeři si Frances ke stolu donesla vestu po Jonathanu Dudleym. Usadila se na židli přímo pod lucernou s lojovou svíčkou, která byla zavěšená ke stropu a komíhala se s pohybem lodního trupu, a na stůl si rozložila šití v plátěném obalu. Zbývalo jí sešít bok, aby měla práci hotovou. Soustředěně mhouřila oči a jehlou kmitala spíš po paměti a ze zvyku, protože navzdory rozsvíceným lucernám panovalo v důstojnické jídelně spíš tlumené přítmí.
Napůl litovala, že se po obědě nechala Tomem přemluvit ke dvěma partiím dámy. Mohla mít vestu zabranou a šila by ji za světla. Přes den by mohli otevřít dělové poklopy, aby do jídelny vpustili trochu čerstvého vzduchu i denního světla navíc, zatímco v průběhu první hlídky už dávno panovala hluboká tma.
Tom se usadil na protější straně stolu a otevřel si knihu, kterou si vypůjčil od pana Finche, a zatímco si četl, drbal v hrubém, rozcuchaném kožichu Francesina teriéra, co se mu přilísal k nohám, když zjistil, že u svého pána se pro tuto chvíli pozornosti nedočká. Poklidné ticho, které v jídelně zavládlo, rušilo jen občasné šustění papíru, když Tom otáčel stránku.
Pes zpozorněl, když zaskřípaly dveře a do jídelny vstoupil pan Lindsay vracející se z hlídky. Kývl Tomovi na pozdrav, odložil klobouk a z karafy si nalil pohár vína. Teprve pak pohledem sklouzl k Frances, kterou prve zcela záměrně přehlédl.
„Ta jehla se k vám hodí víc než šavle, Doylová,“ utrousil mimochodem, než se usadil ke stolu.
Frances utáhla další steh, zapíchla jehlu do podšívky a zvedla hlavu. Přimhouřila oči a změřila si Lindsaye mírně povzneseným pohledem. Tenhle pokus o otevřenou urážku se jí nijak nedotýkal. Každý řadový námořník se už od útlého věku musel umět ohánět jehlou a nití. Nejen kvůli tomu, aby uměli zalátat plachty, ale také aby si dokázali udržovat šaty v pořádku.
Tom ustal v četbě a ostražitě sledoval své spolustolovníky v napjatém očekávání, jak se slovní přestřelka vyvine.
„Pane Lindsayi, vy si snad neumíte zašít košili?“ zeptala se Frances pohotově a nepatrně pozvedla obočí. Nečekala odpověď. Pan Lindsay jako panský synek pravděpodobně nikdy nepotřeboval tříbit podobné dovednosti. O svršky se mu vždy starali jiní.
„A to si říkáte námořník?“ přešla do protiútoku otevřeně štiplavou poznámkou. Propalovala Lindsaye upřeným pohledem a ústa měla stažená do trochu křivého, mírně pohrdlivého úsměvu.
Lindsay se nadechl k odpovědi, ale nakonec jen mlčky stiskl rty, nasupeně si odfrkl a s výrazem naprostého opovržení vstal od stolu a zamířil ke dveřím. Celým svým postojem dával najevo, že se s ní nemíní dál zahazovat nebo plýtvat svým časem.
„On ti nedá pokoj,“ pronesl potichu Tom, sotva za Lindsayem zaklaply dveře.
Frances se vrátila k šití, a zatímco kmitala jehlou, zadívala se na Toma špatně čitelným pohledem a nepatrně pokrčila rameny.
„Nejspíš, ale já se ho nebojím. Nemá mi jak uškodit.“
Tom nakrčil ustaraně čelo. Něco mu říkalo, že tím Frances nemyslí kariéru u námořnictva.
Když se Frances se probudila, panovala ještě hluboká noc a jedinými zvuky, které mohla slyšet, bylo skřípění lodního trupu. Zvon ještě neoznámil konec střední hlídky, ale vnitřní hodiny, které si za pár týdnů rychle zvykly na rytmus života na lodi, jí říkaly, že ho brzy uslyší. Vstala ze závěsného lůžka, promnula si pomačkaný obličej a přes košili si oblékla vestu a kabát. Do kapsy v šosu schovala dalekohled.
Střapatý teriér, který podřimoval na zemi pod postelí, zvadl hlavu, mohutně si zívnul a potom si rozkošnicky protáhl tělo i tlapy.
„Tak pojď ty, spáči,“ vybídla ho a ze stísněné kajuty vešla do jídelny. Teriér ji oddaně následoval. Frances se rozhlédla po příšeří. U stropu svítila jediná lucerna a mihotavý plamen dohořívající svíčky házel na stěny roztančené tmavé stíny.
V karafě ještě zbyla trocha vína od večeře. Naplnila jeden z pohárů na kovovém podnose a napila se, aby trochu svlažila nepříjemně vyprahlý pocit v hrdle. Z kajuty pana Wilkinse se ozývalo hlasité, nepravidelné chrápání. Odložila prázdný pohár a nasadila si klobouk. Když vycházela z důstojnické jídelny, ozval se první kovový úder na zvon.
Pan Lindsay, vracející se z hlídky, do ní mezi dveřmi neomaleně vrazil ramenem, ani nepozdravil.
„Nemůžete dávat pozor?!“ obořila se na něj rozmrzele a měla v úmyslu ho zkrátka obejít, když jí neméně hrubě zastoupil cestu.
„Ustupte, pane Lindsayi,“ oznámila mu odměřeně a napřímila se tak, aby pokryla celou svou výšku.
„Kam ten spěch, Doylová. Jak dlouho si myslíš, že na téhle lodi vydržíš?“ zasyčel s otevřenou nenávistí a neustoupil ani o píď.
„Snažíte se mi vyhrožovat, pane Lindsayi?“ zeptala se Frances na venek klidně a zcela samozřejmě vykročila směrem k Lindsayovi s výrazem a postojem, který dával jasně najevo, že ona nebude tím, kdo ustoupí.
Pes se jí držel u nohy. Vycítil napětí a srst na hřbetě se mu ježila. Na krátký okamžik odhrnul horní pysk, aby odhalil ostré tesáky v němé hrozbě. Stačil neopatrný pohyb nebo Francesino gesto, a s teriéří srdnatostí by s nimi neváhal pana Lindsaye seznámit. Prozatím se však spokojil s hlubokým hrdelním vrčením.
Lindsay ucouvl. Měl psa za špinavého, prašivého vořecha, ale rychle si spočítal, že nechce jeho zuby ani sílu stisku poznat na vlastní kůži. Ustoupil Frances z cesty, ale nepřestával na ni zlostně zahlížet. Když ho míjela, ještě na ni zasyčel:
„Počkej, až dneska doplujeme do přístavu, Doylová!“
Frances mu věnovala jediný krátký mírně povznesený pohled, který si obvykle schovávala pro klukoviny mladých gentlemanů. Nevěděla, jaká konkrétní výhrůžka se za Lindsayovými slovy skrývá, ale ve skutečnosti jí na tom nezáleželo. Odváděla svou práci, jak nejlépe uměla. Možná zůstane. Možná ji nakonec v Summertonu stejně vysadí na břeh, nebo třeba vystaví posměchu a hrudkám hnoje na pranýři. Žádná světská moc se jí nemohla dotknout víc než vlastní svědomí. Až si odpyká trest za troufalost (pokud přijde), jistě by snadno našla nějakou obchodní loď, na které námořníkovi s navigačními dovednostmi a zkušenostmi z válečné fregaty utrhnou ruce, jen aby zůstal. A nebudou se zbytečně vyptávat. Nebyl to pan Lindsay, kdo měl její osud v rukou.