Kdesi v dáli vychází slunce a tvé rty matně chutnají po životě.
"Věříš na lásku?" zeptáš se později.
Překvapeně povytáhnu obočí. "Proč tě to zajímá?"
Místo odpovědi mě pozoruješ tmavýma klidnýma očima. Povzdechnu si. "Kdysi jsem věřila."
"Co to změnilo?"
Znovu ulehnu a zahledím se na modrý strop. Připomíná mi oblohu těsně před bouří. "Víš co, byl jsi tam."
Tvé prsty mi jemně pohladí zápěstí. "A?" vybídneš mě.
Odvrátím zrak. "Nevyhnutelná ztráta nevinnosti. Je to jako s růží... jakmile ji jednou utrhneš, již nikdy nebude taková, jaká bývala."
"Bez výjimky?" zeptáš se, jako kdyby ses v něčem utvrzoval.
"A naděje."
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit