Sám nejsi nic

Okamžik mého zrození je zahalen tajemstvím. Pamatuji si jen dotek něžné dlaně, která mne předala do mužného objetí, zbytek vzpomínky odnesly vlny tichého jezera. Svůj skutečný život stejně počítám až od chvíle, kdy jsem se ocitl po boku toho, jenž se stal mým druhem. Prošli jsme spolu mnohými nebezpečenstvím, mnohými boji a válkami, stoupali jsme k výšinám i klesali do prachu a do bláta. To všechno však jen utužilo naše spojenectví, stali jsme se nerozlučnou dvojicí, o které se budou vyprávět příběhy a skládat písně dlouho poté, co se rozpadneme v prach.
Vždyť kým by byl Artuš bez svého meče?