09. Trajekt

Cesta trajektem měla trvat čtyři hodiny, a tak si Nerissa našla místečko na horní palubě, namazala se silnou vrstvou opalovacího krému, a uvelebila se na sedátku nejlépe chráněném před větrem. Moře kolem ní nabízelo mozaiku modrých vln a jejich bílých čepic, třpytících se na slunci. Vítr, který jí neúprosně cuchal vlasy, jí přinášel vůni soli a zápach strojního oleje. Hluk motoru přehlušoval ruch přístavu v La Mouette, hlavním městě Morinkayských ostrovů, ze kterého právě pomalu vyplouvali. Nerissa se po divokém městě plném hudby, tance, barev a vůní koření neohlédla. Místo toho raději vytáhla knihu o endemických druzích souostroví, aby nějak ukrátila čas.
Bohužel její klid neměl dlouhého trvání. Tupé šťouchnutí mezi lopatky oznámilo přítomnost Jimeny Ortizové, asistentky topologického týmu, ještě než se usadila vedle ní.
„Nemůžu se dočkat!“ zašvitořila Jimena. „Pořád čekám, kdy se probudím! Podívám se na místo, kam se hned tak někdo nedostane, v životopise to bude vypadat skvěle, a ještě navíc se opálím.“
Nerissa se po očku podívala na její zlatavou pokožku a vzpomněla si na opalovací krémy, které jí zabíraly snad polovinu tašky.
„Jen doufám, že s našimi novými kolegy bude sranda. Nechci se tu ukousat nudou. A co ty?“ otočila se k Nerisse. „Těšíš se?“
„Jo, docela jo,“ odpověděla Nerissa nejistě a přála si, aby Jimena šla pryč. Kamkoliv pryč.
Její přání samozřejmě zůstalo nevyslyšelo. Ohlédla se a zjistila, že v dálce ještě pořád vidí obrysy hlavního ostrova a La Mouette. Její náramkové hodinky jí potměšile oznamovaly, že zbývá ještě tři a půl hodiny do přistání.
„Jsi zvědavá, jaké to tu bude? Všichni samozřejmě ví, že tyhle ostrovy jsou přírodní unikát, ale prý nejdou popsat, dokud je člověk neviděl…“
„Já už je viděla,“ vyhrkla Nerissa.
„Vážně?“ vykulila Jimena oči. „Jak to? Proto tě vzali? Protože jsi tu už byla?“
„Ne, tehdy jsem byla ještě malá. Táta tu pracoval a já s mámou za ním přijely na návštěvu,“ vysvětlila a pokusila se sklopit oči zpátky ke své knize.
„A byla jsi i na Triu?“
Mlčky přikývla a zahleděla se někam dopředu přes příď, jako by mohla Trio vidět.
Modré ostrovy – centrální část Morinkay – přitahovaly obchodníky a poskytovaly relativně úrodnou půdu pro pěstování a přístavy pro rybáře, Zlaté ostrovy na jihu otevíraly svoji náruč bohatým turistům, kteří se toužili kochat bílým pískem a modrým mořem a příliš jim nevadilo, že za zdí jejich hotelu je suchá, pustá krajina. Trio, tři ostrovy v severní části Morinkay, stálo na okraji dění, špatně přístupné, nenabízející nic zajímavého kromě pár terasovitých políček a několika endemických druhů, jedinečných, ale bez možnosti využití pro lidskou potřebu.
A právě na Trio mířila jejich expedice.
„Škoda. Zajímalo by mě…“ začala Jimena a pak se odmlčela. „Ale to nic,“ mávla rukou. „Uvidím to brzo na vlastní oči. Mimochodem, proč se po tobě Ben Auclair pořád dívá, jako by tě chtěl uškrtit?“
Nerissa si povzdechla. „Prý jsem místo na expedici sebrala jeho slečně.“
„Je divný,“ naklonila se k ní spiklenecky. Nerissa zvedla jedno obočí. Tahle slova většinou lidé šeptali jiným o ní. Než ale Jimena stačila vysvětlit, proč je jejich kolega divný, loď se prudce zhoupla. Právě obepluli mys a dostali se do průlivu, oddělujícího Modré ostrovy od Tria, a tím do jeho vyšších vln. Jimena pevně stiskla rty a pobledla a Nerissa zlomyslně zadoufala, že ji mořská nemoc zachrání od dalšího rozhovoru. Jenže Jimena zvedla ruce a předvedla ve vzduchu před sebou jakési složité gesto, zakončené tím, že si přitiskla ukazováčky na spánky. Nerissa ucítila silné tupé šťouchnutí do zad a Jimenina tvář nabrala opět zdravou barvu.
„Ještě že mě napadlo se ho naučit, jinak bychom si už moc nepopovídaly,“ zazubila se Jimena. „Potřebuješ taky?“
Nerissa zavrtěla hlavou.
„Z kouzlení vždycky dostanu hlad,“ prohlásila Jimena. „Jdu si dolů pro něco k jídlu, chceš něco?“
„Ne, děkuju.“
Jimena už se nevrátila, zřejmě odrazená Nerissiným nezájmem o konverzaci, a další téměř tři hodiny uběhly v příjemně pomalém rytmu popisů oblíbených hnízdišť wyvernů, složení jejich potravy a anekdotických zpráv o pozorování bazilišků. Až v jednu chvíli vzhlédla a uvědomila si, že to, co vidí na obzoru, nejsou mraky, ale pobřeží a za ním hory.
Odložila knihu a přešla na příď. Uchváceně sledovala, jak se před ní pozvolna vykreslují tři hornaté ostrovy, zahalené do šedavého oparu. Když se přiblížili k prostřednímu z nich, vytáhla z batohu dalekohled a začala na břehu pátrat po čemkoliv zajímavém. Nic nenacházela, jen malý přístav, kde se na malém kousku rovné země mezi útesem a úbočím první hory tísnila hrstka domů. Střechy z vlnitého plechu zářily na slunci a připomínaly vybělené kosti. Za nimi se směrem do vnitrozemí otevíralo údolí jako rozšklebená zelená rána, a o něco výš se vznášely stříbřité cáry mlhy. O pár zhoupnutí lodi později vycítila magii Tria, tak silnou, že ji za chvíli vnímala až v kostech, pulsující v pomalém, pravidelném rytmu, jako dýchaní spícího obra, jako tlukot obrovského srdce. Na čele jí vyrazil pot a obraz v dalekohledu se jí rozmazal před očima. Nejdřív se ho snažila zaostřit, než po několika marných pokusech zjistila, že se jí prostě třesou ruce.
„Vypadají majestátně, že?“ ozval se za ní Jimenin hlas, až nadskočila. Tak ji zahltila magie ostrovů, že si Jimeny ani nevšimla.
„Slabé slovo,“ odpověděla roztržitě.
Zabalila dalekohled do batohu a jeden popruh si navlékla na rameno. Přístav Vallé, hlavní město ostrovu Decima, už byl tak blízko, že rozeznala postavy na břehu, a bylo třeba jít zkontrolovat vybavení v nákladním prostoru, a dohlédnout na to, že se při vykládání nic nerozbije.
Naposledy se ohlédla. Hluboko v údolí zahlédla kroužit nějaké zvíře, ale na tu vzdálenost a přes opar nedokázala rozeznat, jestli se jedná o wyverna nebo o nějakého velkého dravého ptáka.
Trio klidně dýchalo a vyčkávalo. Na co, nevěděla.